Jak vycvičit draka, část miliontá. Ze švédského spolku Bloodbound se nadobro stali vypravěči dětských příběhů, což dokládá nové album „Rise Of The Dragon Empire“, které přímo navazuje na dva roky starý kotouč „War Of Dragons“. Je tedy opět vhodné vypnout analytickou část mozku a naladit se na krajně povrchní, avšak také celkem chytlavé melodie (což je v podstatě synonymum). V tomto ohledu jsou totiž Švédové precizní a umí svoji tvorbu prodat bez ohledu na její infantilitu. Problémem je, že z hudby zároveň dýchá jakási rezignace, jakoby se autoři chtěli mermomocí napojit na finance-dárnou žílu vykutanou spolky jako Nightwish nebo Sabaton (na ty hlavně), dobře si vědomi toho, jak ohromné masy lidí umí jejich produkce zfanatizovat.
Této teorii jde naproti řemeslná stránka nového alba, které vykazuje silné generické prvky, a to zejména v refrénových partech. Ani by tolik nevadilo převažující pochodové tempo, které znamená drtivý ústup ze speedmetalových pozic předešlé fošny. Švédové totiž umí sešněrovat x-krát ojeté postupy v dostatečně soudržný tvar a základ staveb nasytit svůdnou chytlavostí, přičemž vrchol této snahy hledejme v sólových motivech, které vyloženě září melodickou irizací. Jenže právě tento fakt nakonec jenom umocňuje dvojznačné přijetí celé nahrávky. Jakmile totiž nastoupí refrén, dobré dojmy zpravidla mizí a místo nich nastoupí smutné rozčarování.
Ústřední části většiny nových songů jsou si nepěkně podobné a hlavně se v nich nejvýrazněji projevuje odmítání autorských výzev. Většina chorusů stojí na vícehlasech, pochodovém tempu a pocitu, že tuhle melodii jsme už někde museli slyšet. Z této jednolité refrénové masy se obecně vymyká baladicko-valčíková podstata závěrečné skladby „Reign of Fire", trochu snad i hlavní úsek písně „A Blessing In Sorcery“, v ní ale zase pro změnu dráždí jiné momenty, který jsou až příliš sluchatě inspirovány tvorbou Beast In Black (a jim podobných). Tyto evokace nikdy nepřekročí únosnou mez, nicméně celkově jenom prohlubují tendenční dojmy, které deska chtě nechtě zanechává.
K nejlepším okamžikům díla patří kus „Slayer Of Kigns“, kde se synťáky hezky propojí se svěžím (protože ojedinělým) rychlým tempem a vše frčí působivě kupředu, a to přesně do nástupu refrénu, který zase najede na roboticky uniformní kolej. Čistě kladně lze tak nakonec psát jenom o kompozici „Balerion“, jež nejsilněji evokuje melodické pikanterie předešlé desky. Ta sice rovněž putovala po skladatelsky neosobitých cestách, její obsah ale tolik neklopýtal o bludné refrénové kořeny, které tentokrát partu Bloodbound zavedly do sice nablýskané, ale také snobské, komisní a pocitově odtažité společnosti.
|
