V roce 2015 se tuzemští cyber metalisté Minority Sound vytáhli se skvělou deskou „Drowner´s Dance“. na které velmi košatým způsobem představili svůj vztah k death metalu, thrashi i šikovnost při využití růzých stylových odboček. Nyní přichází se svým čtvrtým albem „Toxin“, které na tuto cestu navazuje a potvrzuje fakt, že se Minority Sound snaží znít svěže, zábavně a nebýt úplně předvídatelní.
Album vypráví o pádu a následném vzestupu člověka, zkoušeném vztekem a depresemi, které jej přivedou k drogám. V bookletu u každého textu, najdete i stručné shrnutí toho, o čem daná píseň pojednává, takže do sdělení Minority Sound se skutečně můžete ponořit. S textovou složkou nahrávky jde ruku v ruce změna zvuku.
Zatímco minulé album mělo více symfonický zvuk, novinka jde vyloženě směrem k elektronice a pojem „cyber“ nyní sedne ke skupině jak prdel na hrnec a je třeba zdůraznit, že zvukově je „Toxin“ zpracováno skvěle.
Důrazný otvírák „Deeds Of Hate“ si bere si inspiraci ve Fear Factory. Zpěvák Aleš Hampl zde frázuje podobně jako Burton C.Bell a již zde je znát posun k tvrdosti oproti minulé nahrávce. „Scarecrow“ pokračuje v podobném duchu, zaujme hitovým, přesto pořádně naštvaným refrénem, který Alešův growl znamenitě vyšperkuje. Oproti tomu sloky jsou volnější a připomenou přístup elektro metalových Samael. V jinak přímočaré skladbě přijde i uklidňující, takřka relaxační pasáž. Po ní však nastoupí blast beatová exploze a závěr písně je tak velice extrémní a překvapivý.
Titulní „Toxin“ je asi největší hitovka alba. Má melodie, tvrdost, elektroniku, silnou „jedovatou“ atmosféru a Aleš sází i svůj čistý zpěv. Jeho projev připomíná mix Fernanda Ribeira z Moonspell a Davea Gahana z Depeche Mode. „Bipolar“ zní díky ústřednímu riffu a klávesám relativně pohodově a moderně. Jenže i tady Minority Sound překvapí mezihrou, kterou bych spíš čekal od Devina Townsenda. Každopádně toto je důkaz toho, že kapela o své hudbě přemýšlí ještě komplexněji než v minulosti. Závěr přitvrdí a koresponduje tak s názvem písně. „Bipolar“ prostě nemá jen jednu tvář. „Sunlight.Be Me! Sunlight Begone!“ má více než minutu dlouhou rozehrávku a zdálo by se, že jde o velice melodickou a odlehčenou věc. Ona je, jenže refrén je zabijácký. Aleš zde vytahuje totální kanál. Jeho growl je hluboký a slova protahuje, jak to jen jde. Velice intenzivní zážitek, nechybí blast beaty a střídání nálad. „Love And Mayhem“ překvapí už svou délkou. Píseň začíná dlouhou instrumentální pasáží, velice libozvučnou a dominují jí klávesy.
Po dvou minutách se skladba převalí do obvyklé cyber metalové podoby, ale nálada se stále mění, v poslední třetině Aleš opět vytasí svůj čistý zpěv. Táhlé melodie mu ale příliš nejdou, tady je na hraně svých možností. Nezní špatně, ale přece jen to trochu ztrácí tah.
„Disconnected Sympathy“ představí Alešův klidný, goticky zabarvený hlas bez snahy dostat se do nějakých vzdálených výšek. Skladba je velice melodická a přístupná. To platí i pro pomalou „Empty Sands“, působící jako závěrečné smíření. Hudba koresponduje s textovou složkou, po tvrdé první polovině desky, kdy dochází v životě hlavního hrdiny k hrozným věcem, melodičtější, optimističtější a hudebně měkčí závěr alba reflektuje jeho cestu zpět.
Minority Sound zní vyspěleji než dříve. Propracované album "Toxin" s mnoha tvářemi potřebuje více poslechů, aby vyniklo v celé své kráse. Výborná deska, která umí překvapit.
|
