Přestože se „Nightlife“ do hitparád nedostalo, reputace Thin Lizzy na britských ostrovech začínala stoupat. Kapela už tehdy platila za velmi slušnou koncertní partu, která na živých vystoupeních zní mnohem dravěji než z dosud přeložených (pořád ještě trochu sterilních) alb a ani „Nightlife“ nedokázala úplně ukázat sílu nové sestavy. Manažerskému týmu se ale povedl husarský kousek, když se jim na jaro roku 1975 podařila domluvit koncertní šňůra po Spojených státech a to dokonce v předprogramu tehdejších hvězd Bachman-Turner Overdrive. Pro Thin Lizzy to znamenalo obrovskou příležitost nejen zahrát si před tisícovkami fanoušků, ale především navštívit Ameriku. Právě v té době došlo k dokonalému vybroušení výrazu kapely.
Přestože celé turné neodpadlo zrovna nejlépe, protože kanadské hvězdy si neustále stěžovaly na „závadné“ chování členů Thin Lizzy, podařilo se kapele tento podnik dotáhnout až do konce. „Nepili alkohol, nechodili za ženskýma. Nekouřili a těm, kteří to dělali, dokonce zakazovali vstup do šatny,“ řekl na adresu Bachman-Turner Overdrive Phil Lynott. Návrat do Evropy byl proto poznamenán mírnou pachutí z chování zámořských hitparádových hvězd, které tam v té době vládly singlem „You Ain`t Seen Nothing Yet“, ale také poznatky ze země, která budoucí tvorbu Thin Lizzy zásadně ovlivnila. Z dob tohoto turné také pochází coververze skladby „Rosalie“ od Boba Segera, kterou Thin Lizzy nejprve nahráli pouze jako singl, což vyžadovala vydavatelská společnost.
Když však ve Vertigu „Rosalie“ slyšeli, trvali na tom, aby skladba byla na připravované desce, která mezitím dostala úderný název „Fighting“. Album samotné pak vyšlo v polovině září 1975 a při pohledu na historii Thin Lizzy se tak stalo dost možná nejdůležitější deskou celé jejich kariéry. Právě na „Fighting“ byl totiž naprosto definován zvuk, který z Thin Lizzy v dalších letech udělal hvězdy a který sestával z klasického lynottovského projevu a poetiky a souhry dvou sólových kytar Scotta Gorhama a Briana Robertsona. Právě zde totiž tato mladá dvojice dokázala zazářit v plné kráse.
Singl „Rosalie“ nakonec celé album otevíral. Přestože kapela trvala na tom, že by se otvírákem měla stát natlakovaná skladba „Suicide“, jenž přetéká právě kytarovými exhibicemi Gorhama a Robertsona, nakonec se musela podvolit přání společnosti. Ta totiž v „Rosalie“ cítila obrovský hit a možnou druhou „Whiskey In The Jar“. Tou se v podstatě „Rosalie“ stala a proto jí nelze upřít lví zásluhu na tom, že „Fighting“ (jako první deska v historii Thin Lizzy) dokázala vstoupit do oficiálních prodejních hitparád. Sice jen na šedesátém místě, ale pro kapelu, která ještě pár let předtím vymetala nejhorší putyky a různé školní vystoupení, se rozhodně jednalo o úspěch. Navíc do tvorby „Rosalie“ nebyla nikým tlačena a skladba má oproti Segerově verzi hardrockovější tah a zní v jasně lizzyovském duchu.
Je to přesně takový otvírák, jaký album potřebovalo, protože po něm už nepřijde někdejší folk/bluesový ústup nebo koktejlový soft rock jako na „Nightlife“, ale pořádný hardrockový zápřah, který pro první polovinu desky naplňují zejména zmíněná „Suicide“ a rvavá „Fighting My Way Back“. Velmi ceněná je i skladba „Wild One“, která se nese v duchu amerických rockových písničkářů, do kterého oba kytaristé vstupují se svými charakteristickými sóly. Zajímavé bezesporu je, že právě tuto skladbu si pro svůj sólový debut „Total Control“ vybral kytarista švédských Europe John Norum, který tehdy v roce 1987 přiznal, že Thin Lizzy jsou největší a nejlepší kapela, kterou kdy slyšel.
Ovšem úpadek nepřichází ani s druhou polovinou alba, což se dalo očekávat po tak natlakovaném úvodu. Ke slovu se totiž dostávají oba kytaristé se svými skladatelskými vklady. Proto „King Vengeance“ z pera Scotta Gorhama zaujme (více než bůhvíjak silným refrénem) spíše zdobenými kytarovými motivy a „Silver Dollars“ od Briana Robertsona je zase trochu netypickým boogie, které se rozjíždí v rozjařenějším stylu a dotýká se takřka až jižanského rocku. Nejlepší skladbou druhé poloviny alba je ovšem čistě lynottovská „Spirits Slips Away“, jenž jen nejčistštím příkladem rukopisu jejího autora a je z té sorty skladeb, u kterých se utvrdíte v tom, že Phil Lynott si svou slávu a uznání i po mnoha letech od své smrti skutečně zaslouží.
„Fighting“ tak představuje pro Thin Lizzy vstup mezi světovou hardrockovou elitu. Síly této nahrávky si všimli znovu i Bachman-Turner Overdrive, kteří se s Thin Lizzy vypravili na evropskou šňůru a Lynottova parta od nich už rázem nemusela trpět různé ústrky a posměšky. Thin Lizzy se nadobro zbavili nálepky ošklivého káčátka a proto vstup do roku 1976 mohla kapela vyhlížet optimisticky. To, co ten rok přišlo, si možná nedokázala představit ani v nejdivočejších snech.
|
