Terry Glaze opustil po třech albech kapelu a zbývající členové měli před sebou nelehký úkol: sehnat zpěváka takových kvalit, aby zapadl do jejich nového stylu tvrdšího a rychlejšího metalu. Thrash metal byl na vrcholu – vycházely desky jako „Master of Puppets“, „Reign in Blood“, „Among the Living“ nebo „Peace Sells…but Who´s Buying?“ a namotivovaná Pantera chtěla ukázat, že patří do první ligy.
Po odchodu zpěváka se na postu u mikrofonu vystřídalo spoustu jmen jako Matt L´Amour, Rick Mythiasin, David Peacock nebo Donny Hart, ale stále to nebylo ono. Vše se změnilo až s příchodem Phila Anselma, který prošel konkurzem a ihned se stal členem kapely. Jeho dynamický rozsah a energičnost skvěle souzněly s tehdejšími žánrovými myšlenkami zbývající trojice, a tak novému složení nestálo nic v cestě k dalšímu albu.
„Power Metal“ je závěrečným „amatérským“ pokusem pod studiem Metal Magic Records a zároveň likvidátorem posledních zbylých poznávacích znaků z glamové éry včetně šílených kostýmů a líčení. Kapela se těchto manýrů vzdala a navlékla rifle a trička, přitvrdila, zrychlila a s hodně velkou inspirací v Judas Priest roztáhla svá žánrová chapadla z dnešního hlediska někam mezi power metal, thrash metal a klasický heavy metal.
Kapela byla z Phila Anselma tak nadšená, že se na novince objevila přezpívaná „Down Below“ z minulého alba a Anselmovy výšky atakovaly pásmo modly Roba Halforda. „Power Metal“ celkově působí jako nepřiznaný příspěvek jednoho z hlavních průkopníků Nové vlny britského heavy metalu. Panteru ovšem ještě občas zazlobí neduhy z minulých desek, obsahující nezáživné běžné skladatelské postupy a ploché texty plné laciných a podřadných veršů nebo pubertálních výjevů („We´ll Meet Again“, „Hard Ride“, „P*S*T*88“).
Nelze se divit, že Pantera se nikdy k albům z osmdesátých let moc nehlásila a jako svůj debut hrdě brala až následující „Cowboys from Hell“. Na druhou stranu je opravdu rarita sehnat oficiální nahrávky a nosiče právě z tohoto období, protože kapela se ani nepokusila o žádné reedice s novodobým zvukem, což je minimálně u této desky trochu škoda. „Power Metal“ totiž jako jediná placka z divokých osmdesátých let má co nabídnout i dnes a to nejen proto, že se jedná o první desku v dále nezměněné sestavě a důležitý most mezi „Glamterou“ a tou Panterou, která v devadesátých letech pobláznila celý svět. Pekelní kovbojové se blížili…
|
