Oh Hiroshima je poměrně zajímavý název pro kapelu. Takhle se v roce 2007 pojmenovala post-rocková formace ze Švédska, která do roku 2010 stihla vydat dvě EP a následně přišla s debutovou desku „Resistance Is Futile“ a společně s vydáním tohoto alba začali Oh Hiroshima koncertovat jako regulérní kapela. Oh Hiroshima si dávají na skládání nové hudby záležet a i proto vyšla druhá deska až čtyři roky po debutu, a stejně tak dlouho si museli jejich fanoušci počkat na nahrávku s číslem tři. Ta dostala název „Oscillation“ a vychází u velkého labelu Napalm Records.
Oh Hiroshima fungují jako trojice a jak je u post-rocku zvykem, po většinu času je jejich hudba instrumentální. Přesto se v některých písních objeví zpěv Jakoba Hemströma, kytaristy a zakladatele kapely. Stane se tak například v úvodní skladbě „Neu“, což je ukázka klasického post-rocku, pozornost je orientována na kytary, které malují kouzelné a zasněné harmonie. Kapela postupně buduje silnou atmosféru, která se téměř rovná meditaci. Tu trochu rozbijí zpěv, jenž je velice příjemný, ale dává skladbě klasičtější písňovou formu.
„A Handful Of Dust“ začíná velice klidně a postupně získává na síle. Ostatně to je hlavní rys všech skladeb Oh Hiroshima, kteří umí krásně pracovat s dramatičností písní. Ani „A Handful Of Dust“ není čistá instrumentálka, Jakobův hlas však spíše jen podtrhuje zasněnou náladu nahrávky. Jako by byl pouze dalším nástrojem. Prim hraje výrazné kytarové sólo. Se závěrem songu se zpěv vytratí a kytary jsou hutnější. „Simulacra“ je už stoprocentně instrumentální (v závěru se na pár vteřin objeví Jakobův hlas, ale není nijak výrazný) a trochu mění běžnou dramaturgii písní. Zde je nejhřmotnější první polovina a druhá se naopak uklidní a dopřeje posluchači relaxaci.
V prvních dvou minutách „Moderate Aestetics“ zní klasicky. Jacobův zpěv a hudba maluje krásné plochy. Pak ale přijde zlom. V hlavní roli je tentokrát baskytara a nálada songu se mění, roste, rozvíjí se, kytary houstnou, aby epicky završily celých šest a půl minuty. Svižná čtyřminutová „Darkroom Aesthetics“ je nejkratší věcí na albu, je zcela bez zpěvu a nijak na desce nevyčnívá. Následující „In Solar“ je naopak pomalá a náladou se více ponoří do melancholie. Naprosto uchvátí violoncello, které se ke kapele neskutečně hodí. Skladba má především díky němu ohromnou sílu, kterou jen podtrhne emotivní zpěv.
Závěr alba obstará nejdelší píseň nahrávky. Desetiminutová „Molnet“ je takřka hypnotickým zážitkem. Ohromné kytarové plochy vládnou. Přijde i zvrat, v němž se ke slovu dostane opět baskytara. Je až k neuvěření, že pouhá trojice dokáže udělat hudbu, jež zní jako by sahala do všech koutů prostoru. Kapela se znovu obejde téměř beze slov, hovoří za ni muzika.
„Oscillation“ je výborná nahrávka, která dokáže zapůsobit na emoce. Je plná muzikantského umu a je dramaturgicky vyvážená natolik, že milovníka post-rocku takřka nemůže nudit. Přesto se domnívám, že Oh Hiroshima jsou ještě trochu za veličinami typu Alcest či Mono. „Oscillation“ je sice komplexní album, které se opravdu hezky poslouchá, ale nemá tolik výrazných momentů či vrcholů. Za ten se dá označit „In Solar“ a pokud budou mít takových skladeb Oh Hiroshima víc, možná se dostanou na úplné čelo pelotonu post-rockového žánru.
|
