Dosud hvězda téhle kapely rostla. Od prvního alba "All Hell Breaks Loose", kde Black Star Riders působili jako až moc velká pocta Thin Lizzy, ze kterých vlastně díky přítomnosti kytaristy Scotta Gorhama vzešli, přes velmi slušné album "The Killer Instinct" až po předloňskou, nejvyspělejší "Heavy Fire", ukázali, že začínají být svébytnou formací, která sice ctí rukopis Phila Lynotta, ovšem má vlastní tvář. Jenže v posledních dvou letech prodělali zásadní změnu sestavy, když nejprve zmizel bubeník Jimmy DeGrasso (který se na okamžik posadil na stoličku po Bobbym Blotzerovi v Ratt) a rok za ním i kytarista Damon Johnson. Bubenický post zaujmul trochu překvapivě Chad Szeliga, někdejší člen Breaking Benjamin a Black Label Society a kytary se nakonec zhostil Christian Martucci, jinak člen Stone Sour. Tedy dvojice, která mohla zaručovat modernější pohled na věc.
Jenže ani Szeliga, ani Martucci nejsou pro skladatelský proces ti nejdůležitější členové, protože veškerá tvůrčí činnost leží na bedrech zkušených harcovníků Scotta Gorhama a frontmana Rickyho Warwicka, kterým zdatně sekunduje Robbie Crane, v minulosti člen slovutných formací jako Ratt nebo Vince Neil Band. A chemie těch dvou (tří) muzikantů funguje. A to tak, že čím dál lépe. Zapomeňte proto na všechna tři předchozí (byť velmi kvalitní) alba, protože "Another State Of Grace" je zdaleka nejlepším dílem této irsko-americké pětice. A to je s přihlédnutím k minulým deskám co říct...
"Another State Of Grace" je sevřená nahrávka, která funguje nejen jako jednolitý celek, ale stejně tak obstojí i každá skladba zvlášť. Black Star Riders byli totiž tentokrát při chuti a povedlo se jim napsat album plné skutečně chytlavých hitů, které je navíc tak našlapané energií, že může směle konkurovat klasickým počinům z dílny jejich předchůdců Thin Lizzy. To se o žádném jiném albu této pětice říct nedalo... Hned úvodní atak, stadionová hymna "Tonight The Moonlight Let Me Down" s pěkně po lynottovsku zpívajícím Warwickem je výborná věc, která spojuje klasický výraz Thin Lizzy (samozřejmě je to největší zásluha kytarové práce Scotta Gorhama) s moderním hard rockem. To je přesně ta cesta, kterou by podobné kapely měly zvolit, aby se přenesly do žhavé současnosti. Navíc výborně působí saxofonové sólo, které se proplétá druhou polovinou skladby a odlišuje jí tak od klasických zemitých věcí.
Tahle deska nemá jen výtečný otvírák, ale pokračuje v nastoleném trendu i nadále. Dvojice "Another State Of Grace" a "Ain`t The End Of The World" jsou opět energické hymny se silným, zapamatovatelným refrénem. Když si Black Star Riders vyberou malý oddechový čas s "Underneath The Aftergow", hned pustí do světa další velice údernou věc "Soldier In The Ghetto", které dominuje hravá Gorhamova kytara v úvodu (znovu jako kdybyste poslouchali Thin Lizzy v nejlepších letech), do níž Warwick přednáší se zaujetím svůj angažovaný text, směřující opět ke skvělému refrénu.
Black Star Riders jsou pro letošek silní i v jemnějších věcech. Zatímco poloakustická "What Will We Take" zaujme letní atmosférou, trochu jiná je zatěžkanější balada "Why Do You Love Your Guns", jenž opět ukazuje směrem k Thin Lizzy, neboť jí prostupuje Lynottova poetika. Nakonec se přes dvě ostřejší věci "Standing In The Line Of Fire" a "In The Shadows Of The War Machine" dostáváme do samotného závěru, který obstará hitová "Poisoned Heart", jedna z nejlepších věcí na desce, jež zaujme zejména chytlavostí svého refrénu, ale i melodickou linkou ve sloce.
V "Another State Of Grace" mají Black Star Riders bezesporu nejlepší nahrávku své dosavadní kariéry. Kdo by si při poslechu šest let starého debutu "All Hell Breaks Loose" pomyslel, že tahle kapela vyroste do takové krásy a že nabídne jedno z nejlepších alb letošního roku... Plný počet bodů tahle deska nemá vlastně jen proto, že Black Star Riders mohou v budoucnu předložit snad ještě lepší věci. Z party, která se dojímala nad Lynottovým (jistě skvělým) odkazem, vyrostla svébytná formace, která se stává vůdčí osobností klasického hard rocku současnosti.
|
