U švédských Decadence se vystřídala pěkná řádka muzikantů, většina z nich však v kapele dlouho nepobyla, až (bas)kytarista Kenneth Lantz se zpěvačkou ´Metallic´ Kitty (s vizáží filmové hvězdy klasické italské kinematografie) došli k názoru, že si vystačí v podstatě sami. Soulad ve společné chemii dostatečně prokázali na předloňském albu "Undergrounder", které bylo prvním zápisem, k němuž došlo po obnovení formace v roce 2016. Letos přišla řada na následovníka, a situace se malinko zkomplikovala. Lépe řečeno, trochu se zadrhl skladatelský proces.
Úvodní titulka ještě bez problémů drží v napětí díky tradičně vypiplané technické hře, která ve spojitosti se zpěvem nemá daleko k finální tvorbě Chucka Schuldinera. Do karet Švédům hraje i zvuk, jenž je drsný jako šmirglpapír. Když u druhé písně s pěkným názvem "Latex Rituals" dojde ke zvolnění tempa, dá se to ještě pochopit, přestože kvalita alba v tu chvíli nijak nestoupá. Jenže když tohle rytmické povlávání s mírnými výjimkami pokračuje i přes několik dalších položek, začne být nálada už dosti vlažná.
Problémem samozřejmě není pouhý nedostatek rychlých temp, ale zejména celková (ne)tažnost jednotlivých skladeb. Přitom o dobré riffy nebo drtivě se valící pasáže není nouze, a přece se tentokrát Švédům nedaří udržet posluchačovu pozornost a songy ne a ne čapnout v celé své délce. Základ s thrashovo-deathovou cibulkou je osmažen dokonale, místo vývarem je ale zalit obyčejnou kohoutovkou, hmota je nesoudržná a navíc chybí to nejhlavnější, tedy precizní ochucení.
|
