Shark Island měli vždycky smůlu a přitom se dost dobře mohli stát jednou z vůdčích kapel losangeleského hair metalu osmdesátých let. Někdy kolem roku 1985 platili za jednu z nejžhavějších akvizic v klubech kolem Sunset Boulevardu, kytarista Spencer Sercombe udivoval svou vyspělou technikou a zpěvák Richard Black patřil mezi frontmany, na které čekala velká budoucnost. Byl to on, kdo v prvních krůčcích školil Axla Rose a Guns N`Roses na jeho hostování lákali příznivce do klubů jako Whiskey A Go-Go, Troubadour, Starwood nebo Roxy. Ovšem brzy se všechno pokazilo, když byla kapela v roce 1986 nucena vydat "S`cool Bus" vlastním nákladem. Přestože deska představovala vyspělejší odrůdu hair metalu než předváděli třeba Poison (a to už jen tím, že se kapela nebála zařadit "New York New York" od Franka Sinatry), nedostala se nahrávka k širšímu publiku a Shark Island byli nuceni sledovat, jak stoupá hvězda nejen Guns N`Roses (kteří na ně rázem zapomněli), ale i dalších kapel, jež ještě před pár měsíci smetli z pódia, ovšem které měly v zádech silnou podporu vydavatelských firem.
Když pak v roce 1989 vyšla deska "Law Of The Order", byla to sice bomba, kterou poháněl skvělý hit "Paris Calling", ale pro Shark Island už bylo dost pozdě. Sice si s touhle deskou užili svých patnáct minut slávy, ale skoro desetileté pachtění po klubech zanechalo své stopy. Shark Island se na začátku devadesátých let rozpadli, když už (po nástupu grunge) nezajímali nikoho. Zpěvák Richard Black naskočil do superskupiny Contraband, kde s Michaelem Schenkerem (ex-UFO, Scorpions, MSG), Traciim Gunsem (L.A. Guns), Share Pedersen (ex-Vixen) a Bobbym Blotzerem (ex-Ratt) nahrál jedno album. Kytarista Sercombe hrával s Michaelem Schenkerem a bývalým bubeníkem Black Sabbath Billem Wardem a basista Chris Heilman se mihl po boku irského kytaristy Bernieho Tormé. Nejhůře dopadl bubeník Walt Woodward III, jenž v roce 1991 nahrál album "Let It Scream!" kapely The Scream (odkud pak odešel do Mötley Crüe zpěvák John Corabi), dlouhá léta se pak potloukal s kapelami různé úrovně po hospodách v domovském New Jersey a nakonec mu v roce 2010 selhala těžce zkoušená játra.
Shark Island se vrátili na scénu v polovině minulé desetiletky, když síly spojil Black se Secrombem. S mnohem civilnější image (svým šedivým sestřihem udivoval právě Sercombe) přišli s odlišným albem "Gathering Of The Faithful", jenž bylo sice skvělým dílem, ale s původní podstatou Shark Island mělo společného pramálo. Deska se nesla spíše na alternativní vlně, prostor dostaly vzdušné kytary, klávesová zvukomalba a mnohem odlehčenější styl. Původní hair metal byl pryč, místo něho Shark Island působili tak trochu jako odpověď na britské kytarovky a pošilhávali i po světě U2. Tenhle comeback neměl dlouhého trvání a čekalo se, že se nad touhle výtečnou (ale proklatě smůlovatou) kapelou navždy zavřela voda. Dnes už je všechno jinak...
Comeback Shark Island se odehrál v roce 2017, kdy Richard Black představil novou tvář své kapely. Kupodivu v ní chybí jeho letitý souputník Sercombe, který dnes už vystupuje jen s akustickou kytarou po klubech, ale z původní sestavy lze v té současné zaregistrovat basistu Chrise Heilmana. Stejným překvapením, jakým byl comeback sám, je i novinka "Bloodline". Nedalo se čekat, že spíš než na předchozí "Gathering Of The Faithful" bude navazovat na dávnou "Law Of The Order". I když ta návaznost je přece jen logická... Tím největším inovátorem a hledačem nových stylů v kapele byl vždycky Sercombe a ten tentokrát chybí. Vše má pevně v rukách Black a ten kormidlo otáčí spíše do minulosti, přestože jisté známky progresu nesou Shark Island i dnes. A nakonec to vlastně ani není špatně, protože "Bloodline" je velice silná, plnokrevně hardrocková deska...
Kapela si pro úvod alba vypomohla skladbou "Make A Move", která byla obsažena na letitém živáku "July 14, 1989 Bastille Day - Alive At The Whiskey", ovšem současná sestava jí dala pořádný drajv, kde nechybí ani úchvatná kytarová vyhrávka v samotném závěru písně. Velice rázný úvod pak podrpoří i neméně silná "Fire In The Hole", v níž Black znovu ukazuje, proč byl kdysi řazen mezi nejlepší zpěváky losangeleské scény. Pak už ale dojde na pár překvapení. Shark Island nasazují pořádně přitvrzenou "Policy Of Truth" od Depeche Mode, kde nezapomněli ani na ústřední melodii, jež sice vyzněla s použitím kytar trochu jinak než od britských náladotvůrců, ovšem neméně působivě. Naopak "Aktion Is" je věcí mnohem tradičnější, ovšem to nejlepší Shark Island pro své příznivce ukryli v samotném srdci alba.
Ještě před vydáním alba vypuštěný singl "7 Tears" zněl na první poslech podivně a nevýrazně, ovšem jeho síla se projevila při opakovaném zkoumání, poněkud alternativnější zabarvení skladby ustupuje a začínají na povrch vylézat zajímavé motivy, jenž sice nemají v sobě hardrockovou přímočarost, ale možná o to zní přitažlivěji. Druhý singl "Crazy Eights" pak brnkne na tradičnější strunu a "Rocks On The Rocks" a "Butterfly" zazní trochu tuctovějším dojmem, ovšem polobaladická "When She Cries" se skvěle gradovaným finále rozhodně bude aspirovat na jeden z největších hitů kapely. Povedl si i finiš alba, tvrdou "Law Of The Order" (podobnost s názvem třicet let starého alba je čistě náhodná) vystřídá nostalgická a sentimentálně pojatá "On And On", kde Black jako hlavní tvůrce alba ukazuje svůj cit pro melodii a kompozici jako takovou.
Shark Island jsou tedy na startovní čáře po čtvrté a opět se jedná o trefu do černého. I v nové sestavě a bez Sercomba mají sílu jako kdysi a dokáží přijít se skutečně přitažlivou hudbou, která nenese známky omšelosti a zatuchlosti osmdesátých let. Navíc Black je pořád velice dobrým zpěvákem, který dokáže i z trochu slabších skladeb udělat dobrý kousek. Tahle kapela už asi žádné velké ambice nemá, ale je nutné jí přičíst k dobru, že i tak přišla s deskou, která dokáže konkurenci smést a zase připomenout, jak nevyužitý potenciál v téhle partě kdysi byl. A vlastně stále je..
|
