Na začátku devadesátých let Van Halen stáli na rozcestí. Přestože v sestavě panoval klid a kritika kapele stále pochlebovala, samotní členové cítili, že jim pomalu začíná ujíždět vlak. že "OU812" bylo slabší album a že cesta, kterou se tahle deska vydala pro Van Halen jistojistě končí. Rocková scéna procházela obrodou, zcela ji ovládli Guns N`Roses, jejichž přístup byl o poznání dravější a energičtější, než jak se prezentovali Van Halen, stále větší oblibu získávaly různé extrémnější metalové formy a v Seattlu už číhal na svou příležitost Kurt Cobain, aby do základů celou scénu rozvrátil. Van Halen se ocitli v pozici dinosaurů, jejichž desky budou stále prodávany a turné navštěvovaná, ale hlavní proud už půjde mimo ně. Členům kapely už bylo kolem čtyřicítky a to je šance na oslovení mladšího publika přece jen menší.
Jisté bylo, že pokračovat ve stylu "OU812" (stejně jako psát další "Jump") už by kapele neprošlo. Co bylo dobré pro osmdesátá léta, to se jevilo v roce 1991 jako naprostý přežitek a fanfárově znějící klávesy nutily nejednoho mladšího rockového fanouška k odmítavému postoji. Trend doby velel směrem k ostřejšímu materiálu, který bylo třeba opatřit soudobým (rozuměj tvrdším) zvukem a energičtějším projevem. V případě Van Halen to platilo dvojnásob, protože oni byli jednou z těch kapel, které symbolizovaly osmdesátá léta a pro řadu mladších konkurentů proto představovali terč posměchu. Do tábora byl proto povolán znovu velký vizionář Ted Templeman, který v mezidobí produkoval tvrdší party jako Bulletboys nebo Atomic Playboys kytaristy Stevea Stevense a spolu s ním se ve studiích 5150 objevil i Andy Johns, zodpovědný v minulosti za úspěch Cinderelly. Oba dostali úkol přenést Van Halen do modernějších dob.
První, co nutně muselo zmizet, byly kytarové syntezátory a klávesy. Doby, kdy Eddie odkládal kytaru a věnoval se klávesám skončily. doba si žádala kytarovější a tvrdší hudbu. Van Halen tento trend pochopili velice správně, což je slyšet hned ze začátku úvodní věci "Poundcake", kterou startuje Eddie jedním ze svých nesmrtelných riffů. Skladba se dere kupředu, nepostrádá patřičný drajv a na druhou stranu jí nechybí ani typické melodie. "Poundcake" tak ještě před vydáním ukázalo, že Van Halen na albu s kostrbatým názvem "For Unlawful Carnal Knowledge" (familiárně zvané "F.U.C.K.") budou hrát tentokrát na tvrdší strunu, která zároveň představí do té doby jejich nejvyspělejší tvář.
"F.U.C.K." je výborná deska, kde už nezbylo vůbec žádné místo pro párty rockové skladby, které sice byly po Rothově odchodu v drtivé menšině, ovšem až do minulého alba v repertoáru kapely přežívaly. Desce dominují tvrdé kytary, které se skvěle doplňují s Hagarovým typickým projevem. I tempo skladeb přidalo na intenzitě a proto se první polovina alba nese ve velmi svižném duchu, kde osvěčeným hitům (zejména právě "Poundcake") skvěle sekundují další skladby jako "Judgement Day", "Runaround" nebo "Pleasure Dome" jež ukazovaly, jak velký potenciál v té době v kapele dřímal. Jedná se o plnokrevné hardrockové věci, které jsou chytře vystavěné a vygradované, čímž ze sebe setřásají rádobyvtipné momenty minulosti a tváří se velmi vážně.
To vlastně i trochu odlehčené skladby "Man On The Mission" nebo závěrečná "Top Of The World" s hostujícím předákem Toto Stevem Lukatherem, které jsou vedeny v houpavějším tempu, nepostrádající komerční aspekt (zejména druhá jmenovaná). Hlavním hitem nahrávky se nakonec nestala protežovaná "Poundcake", ale jediná balada (což může být vnímáno jako jisté prokletí Hagarovy éry) "Right Now", kde prim hraje klavírní úvod, který má daleko k takovým věcem jako "Jump" a míří spíše na vážnější notu. "Right Now" se tak zařadila do zlaté pokladnice největších hitů kapely, přestože se o ní původně neuvažovalo jako o skladbě, která by mohla doplnit minulé kompozice, dotýkající se hájemství AOR.
S "F.U.C.K." to Van Halen natřeli nejen konkurenci, ale i Davidu Lee Rothovi, jehož kariéra začínala v té době skomírat, jelikož z jeho kapely utekli jak kytarista Steve Vai, tak basista Billy Sheehan. Jeho třetí deska "A Little Ain`t Enough" nakonec zůstala za očekáváním jak hudebním, tak komerčním. Pro Van Halen to byla voda na mlýn, protože jejich nová deska opět mířila na vrchol americké hitparády. Zdálo se, že jejich pozice je i v novém desetiletí neotřesitelná.
|
