Od doby, co v roce 1984 vyšla debutová deska "Opium", se stali KMFDM stálicí a vlastně i pojmem na hudební scéně. Může za to i jejich tvrdohlavost, kdy přes prvotní experimenty s disko rytmy se pevně ukotvili v tvrdém industriálu, který pohánějí metalové kytary a v novém tisíciletí i skvěle rozložené vokály Saschy Konietzka a Lucie Cifarelli. To je hlavní deviza této německé party, která kdysi byla na velkých námluvách s basistou od Marilyna Mansona a někdejším frontmanem hairmetalových Shotgun Messiah Timem Skoldem. Z této kolaborace nakonec vznikla v roce 2009 jen jedna jediná deska "Skold Vs. KMFDM", aby se pak Konietzko opět vrátil k osvědčené rutině.
Rutinně zní i novinka "Paradise", ovšem v tomto případě to není myšleno hanlivě. Víte sice jasně, co od ní očekávat, ale přesto vás dokáže přesvědčit svou energií a vnitřní sílou, kterou má v sobě. Na to ostatně měli KMFDM vždycky čich a i proto jsou (nejpozději od alba "Money" z roku 1992) nazýváni evropskými Minstry. Oproti partě Ala Jourgensena sice nejsou tak tvrdí a není z nich cítit ten sebedestruktivní drogový smrad, ale i oni dokáží rozpoutat pořádné peklo. Pokud jste si tedy zvykli, či dokonce máte rádi od KMFDM hru na jistotu, je deska "Paradise" přesně tím albem pro vás.
Jako rána mezi oči působí Konietzkův vpád do alba v podobě úvodní "K.M.F.", která zní jako kdyby vypadla z dílny Marilyna Mansona někde v období alba "The Golden Age Of Grotesque". Možná jsou to ještě dozvuky deset let staré kooperace se Skoldem, ale tvorbu amerického šílence připomene i "No Regret", po které přichází hvězdná chvilka celé novinky, hitová "Oh My Goth". Ke slovu se totiž dostává Lucia Cifarelli, která zprvu deklamuje svůj text na pozadí hypnoticky pulsující baskytary, aby pak dokázala vystavět skvělý refrén, jenž není vlezlý a rozjíždí se lehce a pomalu jako plíživá mantra, ovšem o to víc je emotivnější. Právě s touto skladbu dosahuje album vrcholu, ovšem neznamená to, že by pak následoval pád na hubu.
KMFDM si snadno udrží posluchačovu pozornost v titulní věci, uvedenou podivně apokalyptickými klávesami, které nejvíce těží z minimalismu a rozvíjejí atmosféru podobnou Depeche Mode, aby pak čáru přes rozpočet tomuto snažení udělali pekelně nabustrované kytary a vzteklý zpěv obou hlavních představitelů. Na podobném modelu je založena i následující "WDYWB" (jež má trochu tanečnější ráz) a hlavně dvojice "Piggy" a "Distrub The Peace", čímž se album dostává ke svému druhému vrcholu. Proto možná až trochu nepatřičně působí závěr, v němž kapela počínaje "Binge Boil & Blow" najednou ztratila nit a vede album do slepé uličky. Z té se sice pokusí vymanit závěrečnou "No God", která se vlní na reggae rytmech, ovšem k formě z první poloviny desky se KMFDM rozhodně nevrací.
Konietzko a spol. na novince nezažívají svou nejhvězdnější chvilku, ale i tak dokáží nabídnout skladby, které budou patřit mezi ty lepší v jejich repertoáru. KMFDM jsou stále při síle, a i když se sem tam vkrade myšlenka na vykrádání sebe sama, mají na to možná už na jedenadvacátém vydávaném albu trochu nárok. Každopádně i při takovém počtu nahrávek nejsou parodií sebe sama.
|
