Fanoušci Kinga Diamond a Mercyful Fate si museli připadat jako v ráji. Po hluchém začátku devadesátých let, kdy se nedělo nic v táboře ani jedné kapely, se rozběhli Mercyful Fate s albem "In The Shadows", na které navázali o rok později s "Time" a nakonec své sólové aktivity obnovil i sám Diamond. V červnu 1995 vypustil na trh nahrávku "The Spider`s Lullabye", aby v podstatě záhy začal připravovat koncept pro nové album Mercyful Fate "Into The Unknown" a další sólovku "The Graveyard", na kterých pracoval takřka souběžně. Ne náhodou se proto začaly i v táboře obou kapel objevovat hlasy o tříštění sil.
Po vydání "Time" zmizel ze sestavy bubeník Snowy Shaw, který souběžně udržoval při životě svůj projekt Memento Mori, aby si následně postavil zbrusu novou kapelu Notre Dame. Jeho místo zaujal Bjarne T. Holm, který se nakonec ukázal být pro Mercyful Fate dobrou volbou, protože bubenický post jím zůstal až do rozpadu kapely koncem desetiletí obsazen. Počínaje albem "Into The Unknown" vládu nad kapelou definitivně převzal Diamond, který se (spolu s opětovně povolaným Brianem Slagelem) postaral už bez pomoci Hanka Shermanna o produkci desky. To ae začalo zajídat Michaelovi Dennerovi, který sice stále držel jazyk za zuby, ale jeho dny v Mercyful Fate už byly spočítány.
Pokud se bavíme o polovině devadesátých let a uměleckém přetlaku páně Diamonda, musí nutně vyvstát otázka, zda se podobná kadence vydávání alb nepodepsala na kvalitě materiálu Mercyful Fate. "In The Shadows" byla pro vracející se kapelu triumf, neboť se jednalo o vypiplanou nahrávku, která se připravovala skoro rok, na "Time" už nebyl čas ani půlroční, přestože se to na kvalitě alba nijak zvlášť neprojevilo. A co se týče "Into The Unknown", to kapela spráskala během dvou měsíců...
Jestliže kvalitativní sestup byl na "Time" v podstatě jen tušený a nejednalo se o žádný skok dolů, na "Into The Unknown" se tato tendence už projevila slyšitelně. A to nemusíme mluvit jen o zvuku, který má nahrávka (možná díky mizerně nazvučeným bicím) horší než obě její předchůdkyně, ale můžeme se bavit o kvalitě skladeb jako takových. Deska začíná skvěle, protože "The Univited Guest" (i když s podivným klávesovým intrem "Lucifer") se může směle řadit mezi jasnou kapelní klasiku a následující "The Ghost Of Change" má také svou kvalitu, ale úpadek se začne projevovat velmi brzy. "Listen To The Bell" nemá žádnou silnou linii a podivný refrén jen umocňuje rozpačité dojmy ze skladby. V Dennerově "Fifteen Men (And A Bottle Of Rum)" se také nic zásadního neděje, přestože jí odstartuje plíživá basová linka, naznačující sabbathovský zážitek, který se nakonec nekoná.
Špatně nakonec nezní titulní "Into The Unknown", když si odmyslíme hloupý a nesmyslný grungeový úvod s akustickou kytarou, ovšem "Under The Spell" a především "Dreamtime" pokračují v podivném trendu nevýrazných skladeb. Situaci nakonec zachraňuje "Holy Water", která sice zní poplatně době svého vzniku, ovšem obsahuje výbornou melodii, jež nad mírnou trendovostí zvítězí. Alespoň závěr desky je nakonec silný. Finiš obstarává Shermannovo dílo "Kutulu (The Mad Arab, Part 2)", jenž se svou kvalitou může rovnat "jedničce" z "Time", Diamondův murmur v refrénu působí skutečně monstrózně. Vzhledem k tomu, že "Into The Unknown" neobsahuje až tak moc skutečně přesvědčivého materiálu, je "Kutulu" jedna z nejlepších věcí, které zde Mercyful Fate předložili.
V době vydání se o "Into The Unkown" mluvilo jako o další vydařené desce kapely. Ovšem z dlouhodobějšího hlediska je jasné, že v porovnání s tím, co kapela dosud vydala, obstát tento materiál nemůže. Nejedná se o takovou klasiku jako byla čtyři předchozí alba, jde spíše o album, které udržovalo jméno kapely při životě, přestože znamenalo definitivní rozklížení hlavní trojice, neboť se s Mercyful Fate rozloučil Michael Denner.
|
