Pamatujete ještě na kapelu Little Angels, která na konci osmdesátých let působila jako britská odpověď na zvukově čistší a navoněnější kapely hairmetalového boomu z Los Angeles, ale nezapomínala ani na ostrovní hardrockové tradice? I když ji po velmi dobrém a pravděpodobně nejdospělejším albu „Jam“ z roku 1993 smetla (jako řadu jejich souputníků) vlna grunge, jejich zpěvák Toby Jepson flintu do žita nehodil. Jeho první post-Little Angels projekt Toby And The Whole Truth sice po albu „Ignorance Is Bliss“ z roku 1995 ztroskotal a zbytek devadesátých let přežil zpěvák v ústraní, ovšem v konci minulé desetiletky se stal vokalistou skotských rockerů Gun, aby pak posílil i řady Fastway. To vše je sice dnes už minulostí, ale Jepson ve svých dvaapadesáti letech zdaleka nekončí.
S bubeníkem Philem Martinim, který býval členem The Quireboys, si postavil v roce 2016 kapelu Wayward Sons a ta o rok později vydala slušné album „Ghosts Of Yet To Come“. Jepson v tu chvíli byl poprvé od rozpadu Little Angels v čele své vlastní kapely a ta dokázala zúročit svůj potenciál zejména při energických vystoupeních, kde jejich staromilský hard rock působil přitažlivým dojmem. Pryč jsou ozvěny losangelské ulice, lak na vlasy zůstal zamčený doma ve skříni a místo toho se v případě Wayward Sons vzhlíží k velikánům britské hardrockové školy. Jak naznačil debut, v jejich tvorbě jsou ke slyšení vlivy Led Zeppelin, Uriah Heep, Thin Lizzy nebo Deep Purple, ovšem Jepson a jeho parta dávají těmto inspiracím modernější zvukový kabátek a výraz. Ale jen do té míry, aby se staromilec štítivě neodtáhl.
V tom pokračují Wayward Sons i na „The Truth Ain`t What It Used To Be“ a navíc tento trend ještě prohlubují. Nemění se, to ani náhodou. Jen výrazově jdou ještě více do sedmdesátých let, ovšem tyto stařičké postupy hrají s energií, která je potřebná pro dnešní dobu. Ani na novince nepřinášejí nic objevného, jen vybrušují svůj styl, který je základem dvanáctky silných kompozic. Ty sice na první poslech působí docela obyčejně, ale mají tu schopnost, že svou krásu začnou odhalovat až po několika posleších. To si i zvykáte na nový Jepsonův výraz, který je už dnes dost daleko od mladického projevu z dob Little Angels, vokalista se přesunul od hairmetalového fracka směrem k sytějšímu bluesovějšímu hlasu, jenž se k jeho současné tvorbě hodí více.
Největší síla „The Truth Ain`t What It Used To Be“ tkví v tom, že kapela přesně ví, co hraje a je ve svém projevu sebejistá. Umí složit úderné hardrockové věci typu „As Black As Sin“ či titulní „The Truth Ain`t What It Used To Be“, ale i rozvernější kompozice jako je úvodní „Any Other Way“ nebo „Long Line Of Pretenders“. Tyhle skladby jsou zdánlivě z jednoho těsta, při podrobnějším zkoumání však zjistíme, jak k sobě mají daleko. Ovšem pro Wayward Sons je to jen vrcholek pyramidy, protože jejich novinka je (co se týče stylových vlivů) opravdu pestrá. Jepsonova parta se nebojí ani vlivu minimalistického punku (což berte trochu nadsazeně) v „Punchline“ ani jeho přímočařejšího bratra ve „Feel Good Hit“ a na druhé straně ani stadionového rocku v singlové „Joke`s On You“, kde vyloženě osvěžujícím dojmem působí dopředu vytažené klávesy. Zajímavě zní i čerpání ze studnice The Beatles v „Little White Lies“ a baladě „Fade Away“, ale tím pravým ambiciózním dílem je závěrečná „Us Against The World“. Na jejím počátku kapela rozehrává až britpopovou seanci po vzoru Oasis, do které přidává hutné pasáže, aby pak rozpoutala hardrockovou bouři. Nakonec zafungoval i vtípek s neuzavřeným koncem, kdy do finále desky Wayward Sons zasadili bezejmennou punkovou odrhovačku.
Už z výše zmíněného je jasné, že „The Truth Ain`t What It Used To Be“ je deskou velmi pestrou, což je fakt, který pomůže k jejímu snadnému poslouchání. Chce to se do ní dostat, ale tato snaha se vyplatí. Tahle kapela má velký potenciál, který se v budoucích letech může ještě zvyšovat. Proto bude dobré jí mít na zřeteli.
|
