I když je Vinnie Moore v současnosti nejvíce vnímán jako kytarista britských legend UFO, bylo by krajně nespravedlivé zapomínat i na jeho sólovou kariéru. Ta sice není nijak překvapivá, protože Moore má dávné léta vytyčený svůj styl, ale ať si vezmete jakoukoliv jeho sólovou desku, je jasné, že vždy natrefíte na skvělou kytarovou práci. Ta se striktně nepohybuje jen v hardrockovém teritoriu, a i když Moore není tak nápaditý jako Joe Satriani ani tak experimentální jako Steve Vai, je jasné, že do podobné smetánky patří. Měl nakročeno i ke komerčnímu úspěchu, když se jeho druhé album „Time Odyssey“ dostalo do oficiální americké hitparády, ale dnes je spíše poslech jeho alb určen fajnšmekrům, kteří si udělají čas, aby do tajů jeho tvorby pronikli.
Ta přitom není až tak složitá, protože Moore je v podstatě staromilec. Upřednostňuje klasické postupy a nechává znít svou kytaru, která v leckterých pasážích dost dobře supluje zpěv a udivuje svou virtuozitou. To na jeho albech už patří k samozřejmosti. Proto nejvíce zaujmou jeho výlety do jiných sfér hudby, jako například v úvodní „Funk Bone Jam“, kterou rozjíždí Mooreova kytara společně s baskytarou Rudyho Sarza (ex-Quiet Riot, Ozzy Osbourne, Whitesnake, Dio…) a surfuje na vlnách rozverného funky rocku. I když tenhle směr skladbě nevydrží celou stopáž a vše vyvrcholí v hardrockové bouři, je nutné ocenit i tu špetku originality, kterou kytarista právě této věci dal. Hvězdný moment si však nechal na následující „Same Sun Shines“, která je prosluněná letní atmosférou, jež využívá jak bluesových, tak hrstky countryových momentů. K těm má celkově Moore na „Soul Shifter“ docela blízko.
Vždyť si stačí poslechnout „Heard You Were Gone“ se skoro až vlezlým jižanským akcentem, tak blízkým například The Black Crowes a víte, že žádných metalových eskapadách, jimiž Moore poprvé udivil jako člen progresivistů Vicious Rumors, se ani tentokrát nedočkáte. Místo toho se ozvou naprosto zřetelné reminiscence na tvorbu Carlose Santany v příznačně pojmenované „Brother Carlos“, kde se Moore přiznal ke své dávné inspiraci v tvorbě tohoto slavného Mexičana. Právě v tomto duchu, který je prostoupen santanovským experimentálním géniem a odérem jižanského rocku, se ponejvíce nese tahle deska. Stejně jako ostatní Mooreovy sólovky má dané široké mantinely (což u instrumentálních alb bývá nezbytné, aby nezačaly nudit), když ponejvíce připomíná pořádně rozjetou jam session výtečných muzikantů.
Proto zde lze zřetelně slyšet staromilské boogie v „Kung Fu Grip“, které hlavní protagonista slil do jednoho tyglíku opět s funky rockem anebo odkazy na kytarové hrdinství Jimiho Hendrixe, jehož trochu psychedelický opar se vznáší nad „Gainesville Station“ s další hostující hvězdou, klávesistou Dream Theater Jordanem Rudessem. Jako doušek čisté vody nakonec ale nejvíce působí výborná „Soul Rider“, která nezapře inspirace u klasiků jižanského rocku jako třeba The Allman Brother (ty jako svůj velký hudební vzor uvádí sám Moore), ale místy, zejména v těch krkolomnějších kytarových pasážích odkáže ke kořenům ostrovního hard rocku. To je ale naprosto v pořádku, vždyť Moore už dlouhá léta působí právě v UFO, kteří mohou být k průkopníkům tohoto stylu směle počítáni.
„Soul Shifter“ je tak další z podařených sólovek Vinnieho Moorea. Moore už nemusí nikomu nic dokazovat, o tom, jak je skvělý kytarista, ale i obratný skladatel, se ví už dávno. Má svůj styl, který léty prohlubuje a nakukuje i do jiných odvětví, což jeho alba činí zajímavými. Pokud je někdo jeho fanouškem, tak „Soul Shifter“ rozhodně nebude zklamán. Moore si udržuje svůj standard a ve srovnání s minulou „Aerial Visions“ nabízí tentokrát trochu pestřejší kolekci.
|
