Co si budeme povídat, britský klávesista Phil Lanzon je bezesporu vynikající muzikant, ovšem ani to nemůže bránit názoru fanoušků, že ani po skoro pětatřiceti letech služby nemůže být tím klasickým hráčem ostrovních legend Uriah Heep. Před ním totiž v této kapele působil Ken Hensley, který nejenže má na svědomí jejich největší hit „Lady In Black“, ale je i jedním ze symbolů hardrockové historie. Lanzon je tedy v podobné pozici jako jeho stájový kolega Bernie Shaw, Uriah Heep s ním dobře fungují a svého času jeho angažmá kapelu doslova zachránilo, ale nikdy nebude těmi skalními brán jako nejdůležitější člen. Přitom sám Lanzon má za sebou ve svých sedmdesáti letech obrovskou historii a rozhodně není jen „tím novým z Uriah Heep“.
Známé je jeho angažmá v britské hardrockové kapele první poloviny osmdesátých let Grand Prix, kde se potkal právě s Berniem Shawem, hrával s Mickem Ronsonem, Stevem Glenem, Chrisem Speddingem, bývalým členem Uriah Heep Johnem Lawtonem nebo i s další britskou legendou The Sweet. A když se před třemi lety vrhl na sólovou dráhu, bylo to přinejmenším obdivuhodné. V sedmašedesáti letech! Navíc, když Uriah Heep v posledních letech vydávají desky vcelku pravidelně a koncertují stále po celém světě. Jeho sólový debut „If You Think I`m Crazy“ ukázal Lanzovu stylovou rozprostřenost v čemž pokračuje i aktuální nahrávka „48 Seconds“. Pro tu se jedním z nejdůležitějších Lanzonových spolupracovníků stal basista Laurence Cottle. Rpvněž stylový světoběžník, jehož hra zní z alba „Headless Cross“ od Black Sabbath, ale i z řady jazzrockových nahrávek.
Lanzon na „48 Seconds“ ukazuje, že je mnohem víc než jen klávesistou Uriah Heep. Jejich ozvěny jsou sice na albu dobře slyšitelné, ale tvoří jen základ několika skladeb, než aby se jimi klávesista zaklínal a stavěl na nich. „48 Seconds“ není ani náhodou čistokrevná hardrocková nahrávka. Lanzon je na ní rozkročen mezi čistokrevným rockem a vážnou hudbou, mezi což dokázal vpravit i vzletné AOR, ozvěny blues, jazzu i country, což ze „48 Seconds“ dělá kolekci sice rozmanitou, ovšem neucelenou. Pravda, na sólových deskách si umělec může dělat to, co by mu v domovské kapele neprošlo, ale přece jen ten rozptyl, jaký Lanzon nabízí, může být pro někoho až přehnaný.
Startuje se intrem začínajícím vážnou hudbou „Azura`s Theme“, do které ovšem klávesista vpasoval skoro až kýčitové fanfárové melodie, které připraví živnou půdu pro „In The Rain“, což je klasická AOR hymna, kde zaujme i Lanzonův hlas. Není sice velkým zpěvákem, ale pro potřeby jeho skladeb je tento projev dostačující. „In The Rain“ je přesně ten typ skladby, jenž by se očekával od klávesisty Uriah Heep a tento styl zde zastupují ještě „Blue Mountain“ s vkusnými smyčci a klavírní balada „Face To Face“. I ony připomenou (alespoň vzdáleně) Uriah Heep, jejichž duch je nejvíce cítit z „Rock N`Roll Children“, „Look At The Time“ a „You Can Make Me Living“. Naopak nejvíce překvapivými je čistokrevné country „Road To London“ a hlavně „Forty Line“, která se zpočátku tváří jako hardrocková kompozice, poháněná slušným kytarovým riffem, ale brzy se zvrhne do podivných nasládlých melodií, jež připomenou staré černobílé filmy. Ovšem zde jdou tyto manýry skoro až za hranici dobrého vkusu. Nejlepší skladbou tak zůstává závěrečná titulní věc, což je titánská kompozice, kterou hlavní protagonista vede po progrockové linii a ukazuje v ní, že má smysl pro dramatičnost a dynamiku.
O „48 Seconds“ by se dalo říci, že si ji Lanzon udělal přesně podle svých představ, přestože jí chybí větší producentský nadhled a vyváženost. Naopak nabídne několik slušných skladeb, které v současném skomírajícím a vyčerpaném ranku AOR mohou být slušnými hity. Větší ambice ale tohle album nemá. Ale aspoň není počinem na jedno použití, což předvedl s poslední deskou Lanzonův kapelní spoluhráč Bernie Shaw.
|
