Dokáží američtí buřiči Anti-Flag ještě něčím překvapit a šokovat, když je od vydání debutu „Die For The Goverment“ jejich hlavním mottem kritika americké politiky a obhajování lidských práv? S takovou filozofií vznikli už v osmdesátých letech a pokračují v ní do dnešních dnů. Anti-Flag na to šli vždy chytře a tak jejich slova měla dopad, obzvlášť, když je zpěvák Justin Sane přednášel se zápalem sobě vlastním. Možná zpočátku chtěli být novými Dead Kennedys, ale výrazové prostředky pro svůj manifest zvolili trochu jiné. Nešli nikdy nijak zvlášť do hardcoru, jejich alba měla komerčnější příchuť.
Drželi se toho vždy, už od osmdesátých let, kdy se jejich existence smrskla pouze na dvouletou epizodu během které níž ale nevznikla žádná oficiální nahrávka. Postupem let své hrany ještě více obrušovali, ovšem nikdy nepřekročili tu mez, že by byli zařazeni mezi neopunkovou komunitu. Stále ale v jejich albech byla potřebná dávka agrese, i když ji prokládali stále pestřejší melodičností. To jim také s deskami „The Terror State“, „For Blood And Empire“, The Bright Lights Of America“ a „The People Or The Gun“ pomohlo do oficiální zámořské hitparády, kde v dobách všeobecné americké války proti terorismu (rozuměj po 11. září) revoltovali proti těmto aktivitám prezidenta George W. Bushe. Bílý dům už dávno změnil šéfa a Anti-Flag jsou zde stále a pořád stejně nabroušení. To je ale dnes mezi americkými muzikanty trend.
Kromě Teda Nugenta se totiž mezi nimi asi nenajde jediný, kdo by nad současným americkým prezidentem Donaldem Trumpem jásal. O to méně právě Anti-Flag, kteří to demonstrují už obalem novinky „20/20 Vision“, do které vpadnou až nebývale agresivně se skladbou „Hate Conquers All“. Hned na úvod v ní překvapí sám Justin Sane svým navztekaným projevem, kde ukazuje, jak skvělým zpěvákem je, když připomene ty nejlepší chvilky zesnulého Chestera Benningtona z Linkin Park. Samotná skladba také nejvíce připomene slavné dny této americky (kdysi) nu-metalové legendy svým hitovým akcentem a naprostou absencí typického anti-flagovského punku. V tu chvíli je na překvapení zaděláno, ovšem to netrvá dlouho. S „It Went Off Like A Bomb“ se už rozjíždějí klasická punková kolečka a Anti-Flag jedou znovu ve starých kolejích.
S titulní „20/20 Vision“ se ubírá i na agresivitě a nadšení, které přišlo v úvodu alba, začíná pomalu ochabovat. Jistá úroveň je ale zachována a když to někde nepěkně zahapruje, jako v „Don`t Let The Bastards Get You Down“, kde Anti-Flag připomenou Alkehol s jejich „V pátek k večeru“, najde se zde stále ještě dost momentů, kde umí být tito Američané velice schopnou punkrockovou partou, které prostě její výraz věříte. Velkou devizou je stále výtečný Saneův zpěv, který dělá z „Unbreakable“ nebo „The Disease“ výborné věci a když v druhé jmenované opět přitlačí na pilu, jde o další vrchol alba. Tím třetím a posledním je „Un-American“. Anti-Flag zde až nečekaně zmírní a jedou spíše po písničkářské linni, do níž sází (i na své poměry) nečekaně melodický refrén, kde opět hlavní roli hraje frontmanův suverénní hlas.
Tihle věční američtí aktivisté nenatočili s „20/20 Vision“ svou nejlepší desku, na tom se pravděpodobně shodnou i jejich zarytí fanoušci. Ovšem zase nenahráli žádnou ostudnou kolekci, jež by stála někde v dálce za ostatními. Mohou za to agresivnější skladby, které prostě poslouchač chce od Anti-Flag slyšet, ale i to, že tihle muzikanti jsou natolik dobří a zkušení, že se od nich žádný vyložený přehmat čekat nedá.
|
