Když se kapela pojmenuje po prvním muži ve vesmíru, je úplně jedno, jestli je z Ameriky, Ruska, Pobřeží slonoviny nebo ze Švédska. Prostě už podle názvu víte, jak asi bude tahle parta znít, protože nic jiného než progresivní space rock nepřipadá v úvahu. A nic na tom nemůže změnit ani fakt, že v době, kdy Sovětský svaz slavil obrovský Gagarinův triumf, nebyl ani jeden ze členů této kapely na světě. Yuri Gagarin je totiž vcelku mladá parta pocházející ze švédského Göteborgu a na rozdíl od tamní scény, která si od devadesátých let zakládá na melodičtější odnoži death metalu, na to jde tahle pětice trochu jinak. Už bezmála deset let trvající kariéru se obejde bez zpěváka a jejím příznivcům to vlastně vůbec nevadí. Výrazové prostředky totiž nabízí natolik pestré, že případný zpěv by možná byl v jejich tvorbě rušivým elementem.
Už od bezejmenného debutu z roku 2012 se tahle pětice tématicky vymezila právě na dobu, kdy bylo dobývání vesmíru předmětem zájmu celosvětové veřejnosti. Debut ještě nebyl tak vyspělým dílem, ale pro filozofii kapely byl směrodatným. Na dalších dvou nahrávkách, EP „Sea Of Dust“ a albu „At The Center Of All Infinity“, kapela ještě více rozšiřovala výrazové prostředky, do hudby pustila vlivy doom metalu, stoner rocku a progresivního rocku, čímž došlo k tomu, že se stala velice svébytnou partou, která nečerpá výhradně z kapel jako Pink Floyd nebo Hawkwind, ale dokáže se vyvíjet a neustále zdůrazňovat, že se dost dobře obejde i bez vokálního vkladu. Navíc instrumentální dovednosti všech pěti hráčů prožívají stále se zlepšující tendence, což dokonale absentující zpěv supluje.
Od čtvrtého alba se čekalo, že zase posune hranice jejich vnitřního vesmíru o kousek dál a nabídne opět o něco pestřejší a sevřenější nahrávku. A to se děje. Navíc Yuri Gagarin jsou na novince velice energičtí, což dodává kolekci „The Outskirts Of Reality“ ještě větší náboj, než tomu bylo v minulosti. Už jen proto, že se startuje blasfemickou bouří „QSO“, kterou rozjedou poryvy kytar skoro simulující start vesmírné rakety, aby se přes ně skladba v sedmi minutách své délky naprosto zlomila do zklidňujících se tónů mimozemského klidu, kde nad vlastně jen tušenými klávesami probleskují zvuky akustické kytary, ostře kontrastující s tím, co se v této věci dělo předtím. Je to ale jen klid před bouří. Ta nastupuje s bubenickým pochodem a skvělými kytarovými vyhrávkami v „Oneironaut“, jež roste na zneklidněné atmosféře několik dlouhých minut, aby postupně gradovala k finální stopáži třinácti minut na zvukcích, které využívaly podobně laděné kapely už v první polovině sedmdesátých let.
Zato „Crystal Dunes“ se zpočátku tváří jako normální rocková skladba (ovšem ty klasické Yuri Gagarin samozřejmě nehrají), aby se znovu přidával zhutňující se příval kytar a kapela začala pošilhávat až po metalovém vyznění, z čehož jí ovšem vyvedou opět trochu volnější tóny po vzoru psychedelických dob Pink Floyd. „Laboratory 1“ je pak ambientní ani ne čtyřminutová vsuvka, která slouží spíše jako náladotvůrce před závěrečnou titulní věcí. Ta se atmosférou přibližuje první části úvodní „QSO“, zejména dvojice kytar svádí souboje v sólech, jenž se proplétají napříč celou skladbou. Opět zde jejich vynalézavost, podbarvovaná precizně hranými klávesami, zastupuje zpěv, přidává na nápaditosti a vrcholí až v pekeleném lomozu na konci skladby, který má symbolizovat závěrečný průlet atmosférou.
„The Outskirts Of Reality“ můžete brát jako jeden velký kosmický výlet, jenž Yuri Gagarin dotahují takřka do dokonalosti. Vystačí si jen s instrumentální složkou a tento fakt povyšují na svou výhodu. Jsou působiví až běda, dokáží si pohrát s emocemi, čímž nedávají prostor nudě. Ta se u instrumentálních alb dostavuje často, ovšem tahle kapela je už natolik vyspělá, aby věděla, jak tomu zamezit. Dokazuje, že je v ní velký potenciál a že velké věci se od ní dají v budoucnu ještě čekat.
|
