Volnou citací výroku zpěváka rakouských Serenity Georga Neuhausera o tom, že je úžasné, když můžete spojit dvě velmi oblíbené činnosti do jednoho celku, v tomto případě muziku a historii, se snadno dobereme odpovědi na otázku, zda Serenity i na svém sedmém albu vychází z historických reálií. Nadýchaný power metal a historické téma doplňují i další obvyklé položky jako ultramelodičnost, výpravnost, elegance, dramatičnost, nadýchanost, přehledný a čitelný zvuk, sametově měkký a nezaměnitelný Georgův hlas, bohatý a rozmanitý děj. Navíc i sestava kapely je na třetím albu v řadě po sobě totožná, takže očekávat nějaké zásadní posuny v tvorbě Serenity (naštěstí) netřeba. Jenže, víte jak je to s motýlími křídly…, i droboulinká změna může mít své následky.
Těžko říct, co je jinak, ale proplout do epicentra dění tentokrát nejde úplně jako po másle. Rukopis kapely se nemění, vyprávění o římském císaři Maxmiliánovi I. má potřebnou výpravnost i gradaci, Neuhauserův vokál oplývá obvyklou elegancí, aranžmá jsou opět velmi košatá a melodie tradičně splavné, nicméně některým z nich schází ta extrémní přitažlivost na první dobrou, což byla disciplína, v které Serenity vždy kralovali. Jako by jim z jejich tradiční nadýchanosti nějaký obláček splasknul a v kombinaci s tím, že Hermsdörferova kytara je sem tam o ždibíček útočnější a důraznější, než na předchozím albu „Lionheart“, je prostupnost tímto albem drobet obtížnější a upracovanější (byť tento pojem berte výhradně v kontextu tvorby Serenity, takže žádná extrémní dřina z toho nekouká ).
Úvodní cinematické a úžasně vtahující titulní intro i dramatický úvod a rytmicky výrazný refrén v energické „Invictus“ ještě nesignalizují nic podezřelého, nicméně i přes silnou vícehlasou podporu se ten bezprostřední tah malinko začne vytrácet. A paradoxně tahle myšlenka přichází se skladbou „Set The World on Fire“, do které si kapela přizvala na výpomoc Herbieho Langahnse. Serenity ten svůj drive a lehkonost pravidelně do svých skladeb dokáží vrátit, romantická zasněnost a vzdušná atmosféra „Souls And Sins“ skvěle funguje a navíc její akustická předělávka s vokálním příspěvkem basáka Fabia D´Amoreho (na digipackové verzi) nejen zvýrazňuje schopnost kapely tvořit okouzlující melodie, ale i po pocitově plošší „My Farewell“ zachraňuje pověst kapely na poli emotivních balad. Výbušně rozjásaná „Queen Of Avalon“ se snadno zapamatovatelným melodickým motivem, výborným sólem a strhujícími sbory, akční „Down To Hell“, či bombastická „Call To Arms“ pak fungují jako dokonalá náplast na poměrně snadno odhadnutelnou první polovinu alba.
Už v souvislosti s minulým albem jsem avizoval, že s ohledem na určitou předvídatelnost skladeb a sílu předchozích desek je prakticky nemožné, aby se Serenity při zachování svého stylu a výrazu mohli nějak vylepšit či posunout dál. Tenhle pocit se zase o píď prohloubil, nicméně rezultát, že Serenity do své historické zahrádky zasadili další velmi pěkně rozkvetlý příběh, to nezmění.
|
