Jestliže Kanada dokázala v minulosti světu nabídnout opravdu skvělé kapely jako Rush nebo Saga, teď je velkým semeništěm formací, které se zaklínají alternativním rockem a post-grungem, což je profláklý styl, který s grungem jako takovým má společného pramálo a za tuto nálepku schovává nepřlíš originální popové melodie, které opatřuje tvrdými kytarami jen tak, aby se neřeklo. Kanada má dnes především Nickelback, což je v popkultuře její největší vývozní artikl. Tahle kapela byla svého času skvělá, když v roce 2001 vypálila výtečné hardrockové dílo „Silver Side Up“, a i když se potom jen kazila, bude tahle deska navždy synonymem novodobého kanadského rocku. V témže roce se na nohy také postavila kapela Theory Of A Deadman, které z plenek pomáhal právě frontman Nickelback Chad Kroeger, jenž se v začátcích podílel i na kompozičním procesu.
Theory Of A Deadman byli (oproti Nickelback) kapelou, která se nesnažila (v začátcích tedy aspoň částečně) zakrývat hitparádové choutky. Jejich hudba nezněla nikdy tak nabroušeně jako Nickelback na „Silver Side Up“, ale přece jen v sobě měla hardrockového ducha, jehož poháněli grungeovými ozvěnami a trochu příchutěmi alternativního metalu. Uznání v domovské Kanadě se dostavilo a kromě debutu byly ještě desky „Gasoline“ a „Scars & Souvenirs“ obstojnými díly, která si nehrála na žádné velké umění, ale dokázala přinést několik skvělých skladeb. V minulé desetiletce se ale Theory Of A Deadman začali kazit. „The Truth Is...“ i přes komerční úspěch naznačilo stagnaci, „Savages“ i přes hostování legendárního Alice Coopera už vztyčilo varovný prst, že něco není v pořádku, a minulé album „Wake Up Call“ uvrhlo Theory Of A Deadman rovnou mezi odpad rockové scény. Nevadilo ani tak postupné změkčování soundu, jako spíše fakt, že studnice nápadů povážlivě vysychá.
I když minulé album komerčně docela propadlo, Theory Of A Deadman, tolik lační po komerčním úspěchu, pokračují v trendu, který nastolila právě tato deska. A novinka „Say Nothing“ je proto dostává na ještě hlubší dno. Zapomeňte proto na tuhle kapelu jako na obstojnou partu, která měla ve svých začátcích docela dobré desky. Se „Say Nothing“ se tito Kanaďané dostávají do podobné pozice jako kdysi Linkin Park s posledním albem „One More Light“. Slyšíte totiž od nich úplně něco jiného, než byste vlastně chtěli a i přesto, že je tahle deska instrumentálně dobře zahraná a precizně vyprodukovaná, je to nuda až běda. To už naznačil singl z loňského podzimu „History Of Violence“. Od úderného názvu se čekala slušná vypalovačka, ale pravdou je pravý opak. Bezbřehý popový balast se prolíná celou skladbou, a když ve sloce zpěvák Tyler Conolly zarapuje, udělá to tak neškodně, že si každý pořádný rapper, ostře plivající svoje fucky, musí zhnuseně odplivnout.
Samotná deska není o nic lepší. Že je něco špatně je jasné už při úvodní kabaretní „Black Hole In Your Heart“, která sice nemá špatný refrén, ovšem celkově provedení skladby je unylé a postrádající jakoukoliv rockovou dravost. Nejhorší na celé věci je, že se jedná o nejlepší, ještě docela poslouchatelnou položku celé desky. Následující singl „History Of Violence“ už nastolí směr, podle kterého se odvíjí zbytek alba. Z toho si vymyká snad jen položka „Ted Bundy“. Ovšem ani od skladby, která je pojmenovaná po americkém masovém vrahovi, nečekejte žádný příval energie. V tomto případě stačí, že se jedná o poslouchatelnou položku s příjemným refrénem. Více od dnešních Theory Of A Deadman (kteří si navíc v poslední době stále častěji začínají říkat jen neškodným pojmenování Theory) čekat ani nemůžete.
Není třeba chodit kolem horké kaše. „Say Nothing“ je hrozná deska! Kdysi nadějná kapela v ní pokračuje ve svém přerodu, který nejvíce nastartovala minulá „Wake Up Call“ a jasně ukazuje, kam je schopna ještě klesnout. A jelikož se nezdá, že by se jim v komerčním bahně nelíbilo, nastal čas zlomit nad těmito Kanaďany hůl.
|
