Móda unplugged nebo akustických alb se pomalu ale jistě vrací. Proto je nadmíru logické, že s podobným počinem přijdou jedni z pionýrů grunge, tedy stylu, se kterou byla tenhle trend spojen snad nejvíce. Vždyť si vzpomeňme, jaký poprask tenkrát nadělal záznam „Unplugged In New York“ od Nirvany (jasně, krátce po smrti Kurta Cobaina to byla jiná doba), nebo jakým dojmem působila sebezničující nahrávka Alice In Chains „MTV Unplugged“. V devadesátých letech podobným projektům propadly i kapely typu Kiss či Poison. Nyní tento druh alb točí spíše sóloví umělci, kteří se v minulosti vyprofilovali jako frontmani (nebo členové) různých tvrděrockových spolků. Stone Temple Pilots jsou proto tak trochu výjimka, protože oni přicházejí s akustickým albem pod svým názvem. Vlastně proč ne, když i oni vystupovali v devadesátých letech v rámci sérií unplugged koncertů na MTV. Aktuální nahrávka „Perdida“ tak může být pokračovatelem tohoto trendu.
U Stone Temple Pilots se toho v posledních letech odehrálo mnoho a jen málo okamžiků se dá označit jako radostných. Nejprve v minulé desetiletce ztratili svého dlouholetého zpěváka, problémového Scotta Weilanda, který zjevně neukočíroval svojí závislost na různých povzbuzovadlech a koncem roku 2015 zemřel ve svém tourbuse (kterým cestoval s vlastní kapelou The Wildabouts) po koktejlu pěti druhů léků, alkoholu a drog. To už byl ale ze Stone Temple Pilots pryč a kapela měla za sebou dvouletou epizodu se svým kamarádem Chesterem Benningtonem z Linkin Park. Ani ten už není mezi živými, když v červenci 2017 spáchal sebevraždu. Dnes je frontmanem kapely Jeff Gutt, jenž se představil před dvěma lety na bezejmenném albu, ovšem ten těžký mrak nad Stone Temple Pilots visí dodnes.
Možná proto je „Perdida“ (což ve španělštině znamená „Ztráta“) deskou, která má za úkol dostat ven frustrace, které se v kapele nastřádaly. A akustické podání je pro tento účel mnohem komornější a niternější. Proto v případě „Perdida“ zapomeňte na dávné hity „Vasoline“, „Sexy Type Thing“ nebo „Plush“. „Perdida“ má klasický základ Stone Temple Pilots, ale výrazové prostředky jsou naprosto jiné. Přestože album je ve své podstatě smutné, už z něho není cítit ten pach grunge devadesátých let, ta chuť sebedestruktivity. Možná by album znělo jinak, kdyby jej nazpíval Scott Weiland, ovšem je to právě hlas Jeffa Gutta, který kapelu přenesl do nových dob a dává albu „Perdida“ jiný nádech, což v tomto případě není na škodu věci. Gutt v sobě totiž nemá ty klasické grungeové manýry a proto se tahle nahrávka dá označit grungeovou jen stěží. Možná jen podle jména kapely.
Zde dominuje klasické americké písničkářství, které je však haleno do temnější oparu folku a blues. Nad vším ale stojí písnička jako taková. Ta si zakládá zejména na silných melodiích a refrénech. Nálada, se kterou byla deska plánována, je zde sice také důležitá, ale stojí až v druhé linii. To ukáže hned „Fare Thee Well“, kterou rozjíždí pomalá akustická kytara, podporovaná romantickým klavírem, ale hlavní těžiště leží ve výrazném refrénu, kde Gutt rozpíná hlas do zatím neslyšených poloh. V tomto ohledu jde možná nejdále v „Miles Away“ a „Three Wishes“, kde předvádí velice silné výkony, ovšem v případě prvně jmenované skladby mu nahrává posmutnělá barová atmosféra. Co je však důležité, Stone Temple Pilots nezapomínají ani na hitovost, což je v případě podobně laděného alba nesporná výhoda. Kromě „Fare Thee Well“ nejvíce ambicí v sobě skrývá titulní „Perdida“, zasněná „Years“ (tu překvapivě nazpíval basista Robert DeLeo) a pravděpodobně i závěrečná „Sunburst“. Ta nezapře trochu uvolněnější, průzračnou atmosféru, díky čemuž kapela skladbu zabalila do trochu optimističtějšího, prosluněnějšího hávu. Společně s využitím netradičních nástrojů jako je saxofon, viola, klávesy nebo cello to skladbám dává pestřejší rozměr a „Perdidu“ to odlišuje od jiných akustických alb někdejších grungeových hvězd.
Tuto desku nelze chápat jako směr, kterým by se kapela v budoucnu vydala. Sami členové ji berou spíše jako zajímavý experiment, jako vyjádření svých emocí skrze jiné výrazové prostředky. To je v pořádku, protože kapele se podařilo na album umístit zajímavé skladby, které při prvním poslechu sice mohou trochu splývat, ovšem postupně začne jejich krása vylézat na povrch. Z jistého úhlu pohledu je „Perdida“ katalyzátorem kapely, který by mohl Stone Temple Pilots ještě ukázat směr k novým věcem, byť už budou vedeny v klasitějším duchu.
|
