Představitelé evropského progresivního rock/metalu devadesátých let Elegy jsou sice nejznámější zastávkou v hudební kariéře nizozemského zpěváka Iana Parryho, tento se však dlouhodobě věnuje i své sólové kariéře. Tu rozjel na počátku devadesátých let, ještě v době, než u „evropských Dream Theater“ nahradil původního vokalistu Eduarda Hovingu. Do Elegy nastupoval v době jejich vrcholu, kdy měli aktuálně na kontě přelomové třetí album „Lost“, se kterým si v progresivních kruzích vydobyli velice silnou pověst. Parryho první počin v jejich řadách byla neméně proslulá „State Of Mind“, se kterou dokázali, že se v případě „Lost“ nejednalo jen o jednoalbové vzplanutí a že kapela má do budoucna co říct. Ovšem následující jízda byla už jen krátká. Přestože tato kapela dodnes funguje a sem tam koncertuje, staví už jen na vlastní minulosti. Přes další skvělou nahrávku „Manifestation Of Fear“ z roku 1998 se dostala ke dvěma dalším albům, z nichž se „Principles Of Pain“ ukázalo být tím posledním.
Parry pak nastartoval znovu sólovou kariéru, kterou kvůli angažmá u Elegy v polovině devadesátých let přerušil. S počinem „Visions“ navázal na svou předchozí práci, která byla mnohem méně metalově orientovaná a spíše mísila progresivní rock s AOR a trochou nezbytného metalového pnutí. Mnohem více než na dravost se Parry na sólové dráze soustřeďuje na svůj hlas. Je samozřejmě velmi dobrým zpěvákem, přestože nedisponuje tak charismatickou barvou vokálu jako například James LaBrie ze zmíněných Dream Theater, ale i tak je velmi dobře rozpoznatelný od zástupu průměrných vokalistů podobného ranku. Nikdy ale nepatřil k absolutním výškařům a přestože má patřičný rozsah, patří spíše do kategorie vokalistů, které obdivují spíš ikony jako Lou Gramm (Foreigner) nebo Steve Perry (Journey) než heavymetalové horolezce.
Podobně jako jeho předchozí čtyři nahrávky (tři z devadesátých let a „Visions“ z roku 2006) je na tom i novinka „In Flagrante Delicto“. Ani na ní nečekejte přehlídku tvrdých kytarových riffů, teatrálních vokálních kreací a ostrých progresivně metalových kompozic. Jasno je hned od úvodní „Spaceman“, kde je důležitý elektronický prvek, jenž začne skladbu rozvíjet do poklidných temp, v nichž stejně důležitou roli hrají kytary, Parryho zpěv i fanfárové klávesy ve stylu osmdesátých let (zde si člověk vzpomene na dávnou práci Gregga Giuffrii v House Of Lords). „Travellers (Across The Unknown Universe) je nejrockovější kompozicí na albu, která by se dala s trochou nadsázky umístit i na libovolné album Elegy Parryho éry, ovšem od titulní „In Flagrante Delicto“ Parry do hudby začne přidávat stále více elektroniky a tanečních prvků. Kytary hrají stále důležitou roli, ale jejich vliv na finální výsledek se spíš vyrovnává s různými studiovými technologiemi.
Právě „In Flagrante Delicto“ je největší hit alba, má výrazný refrén s agresivní linkou (zde je slyšet drobný vliv Rammstein) a potenciál stát se koncertní stálicí. Podobně je na tom i „Impulse“, kde opět důležitý vliv hraje taneční spodek, na který se vrství kytarové riffy, i dva svižné hity „Ingenious“ a „Wish“, vedené v AOR stylu, které sice postrádají skladatelského génia Foreigner, ale i tak působí velice příjemným dojmem. Trochu hůře na tom jsou nevýrazné kompozice v závěru alba „Fly“ a „The Day We Stop Dreaming“. Z nich je cítit jistá skladatelská bezradost, podobně jako z vlezlé „Fool`s Paradise“, kde posluchače spolehlivě odradí její nefunkční refrén, který se chce za každou cenu zalíbit, ale efekt je spíše opačný. Závěr v podobě „So Far So Good“ zakončuje album v dobrém duchu, v ní se Parrymu vrací forma z první poloviny desky.
„In Flagrante Delicto“ je spíše připomínkou Parryho jeho jména, na které v posledních letech (stejně jako na Elegy) už padal prach. Není to žádná převratná kolekce, ale vcelku příjemná sbírka deseti nekonfliktních skladeb. Ukzauje, že Parry umí experimentovat s elektronikou, složit dobrý kytarový riff, ale vrcholům jeho kariéry (zejména albu Elegy „State Of Mind“) může konkurovat jen stěží.
|
