Co je dnes metalcore? Popová sračka, odpověděl by kovaný metalista. Přesto tenhle styl byl v prvních letech nového tisíciletí brán za další metalový extrém a reprezentovali jej takové kapely jako As I Lay Dying nebo Killswitch Engage, které byly sakra tvrdé. Ovšem metalcore prošel evolucí, jež dávné příznivce dovádí skoro k šílenství. Když totiž posloucháte některé z nových kapel, které se tímto přízviskem ohánějí, vůbec vás nenapadne žádná souvislost s kořeny stylu, které leží u tvrdých hardcore punkových band The Exploited nebo Discharge, či u crossoveristů Suicidal Tendencies. Dnešní módní metalcore je totiž především o líbivých popových melodiích, které leckdy jako kdyby vypadly z komečních FM rádií, a o stále řídnoucím počtu tvrdých kytarových riffů.
Australané The Amity Affliction nepatří mezi průkopníky tohoto stylu a nikdy nemohou být řazeni mezi zmíněné veličiny. Ovšem už dvanáct let od vydání debutu „Severed Ties“ platí za jeden z jeho komerčnějších symbolů. I když tvrdost z nich nikdy nevyprchala úplně, snaží se po celou dobu kariéry předkládat přívětivější tvář metalcoru, přestože riskují, že mohou být fanoušky také hozeni mezi popové kapely, nad kterými se jen mávne rukou. Toho je si asi tahle pětice dobře vědoma, protože v domovské Austrálii už má (spolu s přece jen vyspělejšími Parkway Drive) status hvězd a s albem „Let The Ocean Take Me“ se jim povedl i průlom v Americe, kde si také našli své příznivce.
Na novince „Everyone Loves You… Once You Leave Them“ posunují svůj styl zase o kousek dále. K popu… Ovšem této kapele to netřeba vyčítat, podobné tendence jevila už od svých začátků. To byl také důvod, proč dosáhla tak velkého úspěchu, který s novinkou dozajista neskončí. Nedá se mluvit o tom, že by nové album bylo vyspělejší než předchůdci, spíše navazuje na dva roky starý počin „Misery“ a tento trend rozvíjí. Základem je opět melodie jako taková, přestože u žádné z nich nemáte pocit, že byste poslouchali něco naprosto ojedinělého, The Amity Affliction s ní umí pracovat, že i z nepůvodního nápadu dokáží vykřesat docela slušnou skladbu. Proto nemáte pocit, že tvrdé pasáže, v nichž dominuje drsný zpěv, mířící leckdy až k murmuru, jsou hrané jen tak na oko, jako úlitba starým metalcorovým fanouškům.
Proto úvodní výkřik „All My Friends Are Dead“ působí jako provolání kapely, razantní nástup nepotěší něžné pohlaví (pokud se nutně nebude jednat o zarputilé metalistky), ale spíše naleje krev do žil příznivcům dravé hudby. Podobných skladeb, které mají demonstrovat příslušnost k metalcoru, je tu více, přestože i z takových „Soak Me In Bleach“, „Forever“, „Born To Lose“ nebo „Fever Dreams“ ční popové ambice a snaha zalíbit se širšímu posluchačskému okruhu. Důležité však na těchto věcech je fakt (když si odmyslíte všechen ten producentský balast), že se jedná o opravdu silné skladby, jež mají velký potenciál. Ten se nedá upřít ani komerčnějším věcem jako velmi dobré „All I Do Is Sink“ nebo „Just Like Me“. Trochu hůř už si vedou balady „Baltimore Rain“ a „Aloneliness“, které vlastně jen demonstrují, že všechno už bylo vymyšleno v pramáti těchto skladeb „In The End“ od Linkin Park. Jejich nedostatky ale dokáže vyvážit závěrečná „Catatonia“, která je rozhodně nejtvrdší a nejbrutálnější na celém albu, přestože využívá podobného mustru jako úvodní „All My Friends Are Dead“.
„Everyone Loves You… Once You Leave Them“ tak s největší pravděpodobností zájem o The Amity Affliction zvýší. Kapela neustupuje ze svých pozic, ale spíše mety posouvá zase o kousek dál. Tito Australané nebudou zachránci vyčpělého stylu, spíše z úpadku a konce jeho éry dokáží ještě vytěžit maximum.
|
