Když zemřel Karel Gott, byl z toho v tuzemsku celonárodní smutek se státním pohřbem. Když o pár měsíců později skonal Ivan Král, proběhlo tiskem jen několik krátkých zpráv, přestože z celosvětového hlediska byl jejich přínos hudbě obdobný. V Čechách ale Král nikdy neměl moc ustláno na růžích, což bylo dané především tím, že se s rodnou hroudou rozloučil už v polovině šedesátých let, kdy s rodiči a bratrem emigroval do New Yorku. To mu bylo osmnáct let, přišel přímo do víru hippie revoluce a hudba mu naprosto učarovala. Pracoval pro Apple Records, hrál s kapelou Luger a krátce si střihl i epizodu s tehdy začínající budoucí legendou Blondie. Zlomový rok pro Krále byl pětasedmdesátý. V době, kdy na Pražský hrad usedal Gustáv Husák a v Československu vítězil ještě maximálně tak bubblegumový pop Františka Ringo Čecha, Král vymetal kluby jako slavné CBGS`s, kde se přátelil se členy Ramones a nastoupil do kapely zpěvačky Patti Smith, která předtím měla pletky s další legendou, Blue Öyster Cult.
Druhou polovinu sedmdesátých let (čili výbuch newyorského punku) prožil Král jako basista a kytarista právě v područí Patti Smith, s níž vydal čtveřici zásadních alba „Horses“, „Radio Etiophia“, „Easter“ a „Wawe“, kam dokázal umístit skladby jako „Pissing In A River“, „Ask The Angels“ a především „Dancing Barefoot“, které se staly zásadními pro zmíněné desky. Poté přeskočil na dvě desky k Iggymu Popovi a následně i Johnu Caleovi. To už se v jeho rodné zemi stahovala mračna nad komunistickým režimem, aby pak Husáka na Pražském hradě vystřídal Králův kamarád Václav Havel. Král se chtěl triumfálně vrátit do vlasti, ale prošvihl správnou dobu. Porevoluční euforie rychle opadla a když vydal sólové album „Nostalgia“, sklidil za něj sice úspěch, ale už bylo pozdě. I projekt Alias, který založil s Ivanem Hlasem, Davidem Kollerem a Karlem Šůchou vyšuměl brzy do ztracena. Z jeho domácího působení pak zůstal otisk na albech Lucie (Černý kočky mokrý žáby“a „Pohyby“), Mňágy a Žďorp („Ryzí zlato“ a „Happyend), ale i Garage, Walk-Choc-Ice, Alice, Jiřího Suchého a nakonec i Anety Langerové. Pořád ho to ale táhlo do Ameriky. Jeho posledním počinem v České republice tak vlastně byla účast na pohřbu Václava Havla. To Královi zbývalo už jen osm let života…
Tvořil do posledních chvil a ještě letos v červnu chtěl vystoupit na pražském festivalu Metronome. Zhoubná nemoc mu ale překazila všechny plány. Když před šesti lety tvořil album „Always“, byl plný optimismu. Ten však postupem let a se sílící nemocí mizel. Stihl však ještě napsat další desku, přestože její finální podobu už do konce dotáhnout nestačil. Jeho posmrtné dílo „Smile“, které vyšlo jen tři týdny po jeho skonu, není dokonalou deskou. Nemůže jí být, ale vlastně ani nechce. Na absolutní dokonalost a perfekcionismus si ostatně Král nikdy nepotrpěl, vždyť vzešel v punkového prostředí. Šlo mu vždy o pocity a osobní výpověď a tyto aspekty jsou (vzhledem k fatálním skutečnostem) na „Smile“ hodně silné.
„Smile“ má své mouchy, které spočívají především v tom, že nahrávka není úplně dodělaná. Vychází v podobě, v jaké ji Král spolu se svou ženou Cindy Hudson stihl stvořit. Důležité je, že na ní není až tak hmatatelně cítit blížící se konec. Například ve skladbě „They Will Make You Apocalypse“ se dokáže Král pořádně opřít do strun jako kdysi v newyorských punkových klubech. Ovšem takové chvilky nejsou pro „Smile“ ty důležité. Hlavní na této kolekci je, že si Král dokázal ještě na sklonku život pohrávat s melodiemi a emocemi, z čehož vytvořil výborné skladby. Ty zde zastupuje například dvojice „I`m Not Leaving“ a „Turn To Me“, v nichž po trochu jalovém startu „Stormy Nights“ (zde je utnutý závěr skoro za uši tahající) deska ukazuje přívětivou tvář, ve které oceníte skladatelský um hlavního protagonisty.
Zásadních momentů, z nichž některé určitě budou patřit k tomu lepšímu, co kdy Král vytvořil, je ale na „Smile“ více. Patří mezi ně svižná „Let`s Get Away“, beroucí si inspiraci u pozdních The Doors (za života Jima Morrisona), a především pak zásadní dvojice „Walking In Your Footsteps“ a závěrečná „Wasted“. Ty pronikají skoro až na dřeň a právě ony nejvíce odhalují Králův rukopis, který nespočíval v ničem složitém, ale přesto byl uhrančivý. Oběma skladbám dominuje spíše posmutnělá nálada a nostalgická vzpomínka na dávno minulou dobu. Smutný pocit nejvíce zůstane po „Crazy Girl“ a „May Be You`re Nice“, což už jsou vyložené demosnímky, jejichž autentičnost umocňuje špatný zvuk Ten sahá někam na počátek šedesátých let, což je bezesporu také kouzlo, kterého se možná Král snažil docílit.
Vzhledem k okolnostem, za jakých „Smile“ vyšla, nese se tato nahrávka na silných vlnách melancholie. Nepůsobí beznadějně, není z ní cítit blížící se skon, přesto je (navzdory svému názvu) albem smutným. Je dobře, že tohle album vyšlo tak, jak vyšlo. Bez příkras, bez dotáček, bez upravovaného zvuku. Možná by se více hodilo k minulým sólovkám, ale rozhodně by nemělo takovou výpovědní sílu. A to je i jeden z důvodů, proč zůstává bez číselného hodnocení.
|
