Předlouhá je historie britských průkopníků progresivního rocku Wishbone Ash, kteří byli dávnou inspirací Stevea Harrise, takže nepřímo mohou za epické chvilky Iron Maiden. Loni tahle parta z anglického přístavního města Devon oslavila už půl století na scéně a to byla chvíle, kdy už měla připravené třiadvacáté album „Coat Of Arms“. Vůbec nevadí, že z původní sestavy je u toho už jen zpěvák a kytarista Andy Powell, díky jehož přítomnosti je zaručena legitimita souboru. Trochu nenápadného, ale rozhodně nepostradatelného hudebního tělesa ostrovní scény. Wishbone Ash sice nikdy nedosáhli takového věhlasu jako jejich souputníci Yes nebo Jethro Tull, ale bez nich by nikdy nebyl prog rock sedmdesátých let úplný.
Za více než padesátiletou historii prošla kapelou řada muzikantů, mezi kterými lze registrovat i zesnulé veličiny, jako byl Trevor Bolder, jenž později nastoupil k Uriah Heep, nebo John Wetton z AOR/progrockové legendy Asia. Ti nikdy nebyli hlavními tahouny kapely, spíše tvořili střípky do mozaiky. Vůdčí osobností byl vždycky Powell, bez jehož přítomnosti by příběh kapely v dnešních dnech už nemohl pokračovat. Díky němu mají Wishbone Ash léta zažitý rukopis, jenž jim v sedmdesátých letech (čili době jejich největší slávy) zaručil úspěch a takřka kultovní postavení. Z toho žijí dodnes, přestože od průlomu s třetím albem „Argus“ uplynule letos už osmačtyřicet let. Novinka „Coat Of Arms“ se sice klasickým dílům (ať co se týče energie, tak neotřelých nápadů) rovnat nemůže, ale rozhodně její kvalita není nikterak kolísavá a Wishbone Ash na ní dokumentují, že jejich dávný věhlas nebyl náhodný.
„Coat Of Arms“ má zprvu rozvážný charakter, který jako kdyby chtěl poukázat na to, kolik je muzikantům let. Nedá se mluvit o těžkopádnosti nebo dokonce dýchyvičnosti, ale přece jen se deska s úvodní dvojicí „We Stand As One“ a titulní „Coat Of Arms“ rozjíždí trochu pomaleji. Skladby mají epičtější charakter, ale chybí jim monstróznost a vzletné momenty. Deska se pomalu otevírá a rozvíjí, až dojde k „Drive“, která má hitovější charakter (i když její prvotní zpěvová linka odkazuje až někam do dob hippies), s refrénem dostává ráz koketující s AOR a hned působí svěžejším dojmem. Nejpozději v tu chvíli už víte, že posloucháte znovu vydařenou kolekci této legendy.
Album se pak pomalu rozjasňuje do různých barev a nálad. „It`s Only You I See“ disponuje tajemnější posmutnělou atmosférou, která v kytarovém sólu začíná gradovat a právě zde se ukazuje stavba, ze které těžili i Iron Maiden. „Too Cool For AC“ je naopak nekomplikovaná skladba ve stylu blues/hard rocku začátku sedmdesátých let, která nepostrádá potřebnou energii. Tou pak srší následující „Back In The Day“, což je spolu s „Drive“ a „It`s Only You I See“ vrchol této kolekce, kde Wishbone Ash ukazují, že umí složit chytlavou a energickou věc. Po ní pak dobrým dojmem působí i zklidňující „Deja-Vu“ se zasněnou slokou, opět jako vystřiženou ze šedesátých let. Trochu nevýrazná, po stopách těch horších chvilek The Doors kráčející „When The Love Is Shared“ jako kdyby kapelu vracela na začátek desky a tento trend podtrhuje závěrečná „Personal Halloween“. Ta má v sobě orchestrální prvky, které ji ovšem nedodávají potřebnou energii a zápal.
Jak bývá u Wishbone Ash zvykem, je „Coat Of Arms“ zajímavá deska. Ukazuje, že kapela má pořád co říct, i když její výraz už někdy trochu klopýtne. Britové se stále nevzdávají výrazu rockových dinosaurů sedmdesátých let, ale to po nich nikdo vlastně ani nemůže chtít. „Coat Of Arms“ je deska pro staromilce, kteří si v součanosti chtějí dopřát vzpomínky (i když u nové hudby) na dobu, kdy byl prog rock nejžádanějších hudebním artiklem.
|
