V táboře možná největší současné metalové hvězdy zpoza oceánu Five Finger Death Punch pravděpodobně zavládla kýžená pohoda. Zpěvák Ivan Moody vyřešil své vleklé problémy s alkoholem, na znamení toho si nechal na hlavu vytetovat malé číro a situace se uklidnila i na bubenickém postu. Ten po gradujících problémech se zády byl nucen na konci roku 2018 opustit Jeremy Spencer a nahradil jej Charlie Engen, jenž působil jako jeho koncertní náhrada. Kapele tolik zkoušené osudem to nakonec všechno prospělo a jak zaznívají ohlasy z jejího tábora, je teď silnější než kdykoliv předtím. Zástupy fanoušků už tvoří dlouhou řadu a když si kapela mohla dovolit jako předskokany vzít legendární Megadeth na své poslední turné, už to o určitém renomé v metalovém světě svědčí.
Five Finger Death Punch můžete milovat, můžete jim vyčítat (zčásti bezesporu oprávněně) nepůvodnost, můžete je dokonce nenávidět, ale nemůžete je přehlídnout. Svět si zvykl na image pěti podivně nesourodých chlápků, fanoušci si zvykli na to, že Ivan Moody už není ta nezastavitelná ruská mašina, šířící kolem sebe chaos a násilí, a kokainová maska nakonec spadla i z basisty Chrise Kaela. Zbývá tedy jen hudba samotná, což by se u Five Finger Death Punch mohlo jevit jako kámen úrazu. Zpočátku zněla jejich tvorba zajímavě a první tři desky jim vydobyly pověst nové Pantery. Situace se pak docela zamotala a tato pětice začala přikládat více popových melodií. Pro americkou konzumní společnost to bylo jistě dobře, pro kapelu z hlediska hitparádových a prodejních úspěchů rovněž, ale pro hudbu samotnou? Krize se nejvíce projevila na poslední nahrávce „And Justice For None“, z níž zmizel prvotní zápal a zbyly vlezlé melodie (prezentované stále zlepšujícím se a přesvědčivějším Moodym) a tvrdost hraná jakoby jen na oko.
I když zaoceánská kritika vynášela „And Justice For None“ do nebes, fanoušci byli přece jen obezřetnější. Co ale stoupalo, to byla koncertní reputace kapely. Jejich vystoupení už byla oproštěna od Moodyho excesů, kdy leckdy (úplně pod obraz) nebyl schopný koncert dokončit, jindy blekotal skrz skladby slova, kterým nebylo ani rozumět. To je minulostí a Five Finger Death Punch v současnosti napříč světem předvádějí energickou show. Ta je jejich výkladní skříni. Skladby samotné už méně. A i když si od novinky „F8“ slibovali, že by mohla jejich odpůrce přesvědčit o tom, že jsou právem bráni jako velká kapela, vše nakonec zůstává při starém jako u „And Justice For None“.
I když kapela na novinku upozorňuje jako na album, které je pro ně nejzásadnější (a ne jen z toho důvodu, že definitivně startuje jejich střízlivou kariéru), lze to brát jako reklamní slogan. To zásadní totiž Five Finger Death Punch řekli na trojce „American Capitalist“ a na obou dílech „The Wrong Side Of Heaven And The Righterous Side Of Hell“ s drobným dovětkem na „Got The Six“. Teď už vlastně jen dochází k opakování vítězného modelu. Dostanete opět producentsky skvěle ošetřenou nahrávku s ultramoderním, přetvrdým zvukem, který je však sterilní a místy leze dost na nervy. Ani s náplní alba už to tak slavné není. Nedočkáte se nečekaného a neslyšíte dříve neslyšené. Navíc „F8“ stojí na pár skutečně silných skladbách a dobrá polovina materiálu působí spíše jako výplň.
Five Finger Death Punch opět ukázali, že svoje řemeslo zvládají dobře, když na samotný úvod dají dvě silné skladby „Inside Out“ a „Full Circle“. Z nich zaujme především první jmenovaná, která obsahuje výtečné kytarové sólo a úderný refrén. S „Living The Dream“ vám ale dojde, že to až tak v pořádku nebude, protože motiv se znovu opakuje a kapela jako by začínala tápat v temnotách. Záchranný kruh jí měla hodit baladická „A Little Bit Off“, která je však otravná variace na dávno slyšená post-grungeová témata a lá Nickelback. Návrat k tvrdosti znamená „Bottom To The Top“ a „To Be Alone“, kde ale zaujme jen druhá jmenovaná, a to sympatickým rytmem ve sloce a houpavým refrénem. „Mother May I (Tic-Toc)“ a „This Is War“ opět mlátí prázdnou slámu, na úkor kvality se hraje spíše na urputnou tvrdost. Naštěstí mezi tyto věci Five Finger Death Punch vklínili dramatickou „Darkness Settles In“, kde Moody dosahuje svého pěveckého vrcholu. Ze samotného finále desky pak dokáže trochu zaujmout „Leave It All Behind“ a zejména závěrečná „Brighter Side Of Grey“, uvedená zvonivými akustickými kytarami A přestože v ní Five Finger Death Punch znovu zvolní, v tomto případě jim to svědčí, protože ukázali, že přes všechno to pozlátko a hranou tvrdost umí sem tam napsat i skutečně silnou skladbu.
„F8“ sice Five Finger Death Punch upevní v pozici soudobých metalových hvězd, ovšem nakolik je kvalitním hudební dílem, je věc druhá. Pořád z této desky ční kalkul a snaha zalíbit si co nejširšímu posluchačstvu z řad současných metalistů. Pro ty, kteří neznají (nebo ani nechtějí znát) kořeny stylu, bude novinka těchto Američanů dozajista skvělým dílem. Ovšem pro ty ostatní se s největší pravděpodobností bude jednat jen o konzumní produkt.
|
