I když dnes švédská (potažmo skandinávská) scéna chrlí jednu kapelu za druhou a posluchač se v tom už přestává pomalu orientovat, je mezi nimi několik, které už léta ční nad ostatními. Patřík nim i funkově barvití hardrockeři Electric Boys. Sice jim nikdy nebyl dán do vínku komerční úspěch, ale už od debutu „Funk-O-Metal Carpet Ride“ tvoří natolik zajímavou hudbu, v níž míchají klasický hard rock s funkem, hair metalem, bluesem a cikánskými tradicemi Hanoi Rocks, že je prostě nelze přehlédnout. O tom svědčí i fakt, že jejich comebackové desky z minulé desetiletky jsou možná ještě silnější než trojice jejich počinů z přelomu osmdesátých a devadesátých let. A ne náhodou si jejich frontmana Connyho Blooma a basistu Andyho Christella vybrali právě Hanoi Rocks, aby posílili jejich sestavu při comebacku z kraje milénia.
Ovšem frontman Electric Boys Conny Bloom se dokázal prosadit i jinak než jako hlavní představitel této kapely nebo jako sekundant Michaela Monroea a Andyho McCoye v Hanoi Rocks. Už od konce devadesátých let je rovněž sólovým umělcem, který na vlastní dráze realizuje představy, které by se k Electric Boys a svého času ani k Hanoi Rocks nehodily. Navíc od svého čtyři roky starého počinu se prezentuje v mateřském jazyce, což jeho hudbě dodává punc jisté originality a exotické příchuti. Jestliže minulá nahrávka „Fullt Upp“ byla albem, které by se s trochou představivosti mohlo nahrát i pod hlavičkou Electric Boys, s novinkou „Game! Set! Bloom!“ je situace trochu jiná. Bloom popustil uzdu svých hudebních choutek a nahrál skutečně vcelku netradiční a zcela originální album. Zbavil se punkového aspektu minulé desky a místo toho nechal hudbu rozkvést do krásy a barevnosti.
„Game! Set! Bloom!“ proto šokuje hned na svém začátku se skladbou „AB Maffiadojor“, kde můžete hledat hardrockový základ skutečně jen lupou. Bloom spíše staví na staré bluesové škole, do které přidává silný vklad funky, velice důležitou roli hraje dechová sekce a taneční rytmus skladby. Možná se i on sám zalekl experimentální tváře této skladby a proto je následná „Rulla På“ tradičněji vedená a s trochou fantazie by mohla stát i v repertoáru kultovních New York Dolls. Nejen proto může být s baladicky vláčnou „Skadad“ považována za největší hit desky. Ovšem to pro Blooma není prvořadé, protože hity skládá spíše pro Electric Boys. Na sólovce si může dovolit nasadit tanečněji vedenou „Knegarjäntan och Jag“ opět se silným funkovým základem nebo „Jag Tror Jag Trollat Bort Mig Själv“, což je jakési bezmála sedmiminutové postapokalyptické blues, kterému vévodí tajemný Bloomův vokál a zmrzačené kytarové sólo. Atmosféru nahrávky dokreslují i nervní orientální vlivy, které právě z této skladby dělají tu nejpodivnější položku alba.
„Flyttkarl“ je mnohem tradičnější položka, která těží z tradic Hanoi Rocks a „Dubbelgig“ se svou úvodní kytarovou vyhrávkou toho zase dost dluží The Rolling Stones a úsporné hře Keitha Richardse. K velkému výkonu se Bloom vybičuje v „Jag Vill Ha Dig“, která opět vychází z obřího vlivu Micka Jaggera a Keitha Richardse, ale Bloom jí dává kus vlastné specifické melodičnosti, čímž z ní dělá další z potenciálních hitů kolekce. K experimentům se vrací s instrumentálkou „Gånglåt Från Kärrträsk“. Ta se i za použití hammondů přibližuje náladě éry Deep Purple s kytaristou Tommym Bolinem a jejich skvělé desce „Come Taste The Band“. Závěrečná „När Ska Jag Få Bli Kär Då“ pak album uzavře ve smířlivém bluesovém duchu, kde Bloom předkládá opět pestrou paletu nálad a nechává skladbu gradovat ke strhujícímu finiši, v němž si znovu pohrává až s mystickou atmosférou.
Pokud bychom porovnávali „Game! Set! Bloom!“ s minulou „Fullt Upp“, vyhrává na body novinka. Svou barevností, pestrostí, chutí experimentovat a vlastně i kvalitou skladeb samotných. Bloom opět dokazuje, že je skutečně velkým umělcem, kterému vždy chyběla kapka pověstného štěstí, aby mohl být považován za nástupce Keitha Richardse nebo Andyho McCoye. Po stránce umělecké je jim totiž zcela rovný.
|
