Italové Aevum k definici svého hudebního výrazu používají pojmy symfonický – neoklasický – teatrální. Ten poslední výraz by bylo na místě psát tučným a velkým písmem. Jejich třetí nahrávka „Multiverse“ je vyjma úvodního a závěrečného krátkého atmosférického sdělení v morseovce postavena na extravaganci, přeplácané barevnosti, vyzývavosti, bombastičnosti a nervním přetlaku. Svým způsobem je to docela originální kombinace (a reklamní řeči o tom, že Aevum sledují stopy kapel jako Nightwish, Epica či Within Temptation mají k realitě tentokrát opravdu hodně daleko), která by svým bohatým dějem, natlakovaností, neustálými změnami a výraznou afektovaností mohla představovat docela slušnou terapeutickou pomůcku při hyperaktivitě – tohle všechno usledovat, vstřebat a zpracovat vyžaduje skutečně plnou pohotovost pro všechny smysly.
Úvodní „The Pilgrim“ prozradí mnohé z toho, co se na „Multiverse“ bude dít – pohlcující, natlakovaná a valivá zvuková hradba, tvořená divoce pulsující rytmikou, ubzučenou riffující kytarou a zběsilým proplétáním adrenalinových vokálů navzájem i s opulentními sbory. V soutěži o to, který z hlasů bude znít nejvíc afektovaně, v průběhu alba jednoznačně zvítězí sopranistka Lucille Nightshade se svým vysokým jedákováním, ale její mužští parťáci Hydra a Richard se svou expresivní nespoutaností nijak zvlášť nezaostávají. K tomu připočtěte od další skladby zvýrazněné studené samply, které ze svých jednoduchých motivů dokáží zpravidla udělat velmi intenzivní, útočnou (a poměrně vlezlou) záležitost. Jelikož z takto nastavené nálady Aevum neustoupí prakticky ani na moment, přestává hrát roli, kterou ze skladeb zrovna posloucháte, na tomhle divokém kolotoči není až tak důležité, jestli vám některá z melodií uvízne aspoň na chvíli v hlavě (stane se), ta následující ji okamžitě vymete, takže po strávení celého alba vám s velkou pravděpodobností zůstane chaos v hlavě a strašlivá energie v těle. Ale ono to funguje - zkuste třeba okouknout klipovku „The Time Machine“ a zjistíte, že jednak dokáže spolehlivě strhnout, a jednak, že díky vtipně pitvořivému zpracování to Aevum berou nejspíš těžce s nadhledem.
Barevnou (dojde třeba i na francouzštinu, či orientální motivy) modernu s kořínkem někde u raných Amaranthe dotáhli díky svému extravagantnímu provedení Aevum v podstatě až do absurdna. Přibalte si k „Multiverse“ prášky na zklidnění, po téhle pětapadesátiminutové adrenalinovce se budou hodit…
|
