Po obvyklé tříleté odmlce se finští válečníci Ensiferum hlásí s již osmou řadovou deskou a opět s jednou změnou v sestavě. Až trochu zvláštně působí fakt, že zatímco pánská část ansámblu zůstává již patnáct let neměnná, dámy se v kapele střídají jak na běžícím pásu. Ani harmonikářka Netta Skog se v souboru dlouho neohřála. Krátce po vydání předchozí desky „Two Paths“ ji na turné nahradila Laura Dziadulewicz, ale ani ona v kapele natrvalo nezůstala. Finové se totiž rozhodli udělat ze své formace čistě mužskou záležitost a tak se pátým do party stal klávesák Pekka Montin, který zásadním způsobem vypomohl i se zpěvem. Jeho krásný čistý vokál je tak ozdobou téměř všech písní na albu.
Ensiferum nejsou zrovna typem kapely, která by si potrpěla na hudební vývoj či experimentování. Už od prvního eponymního alba mají tito Finové jasně daný styl, ze kterého uhýbají jen zcela výjimečně a navíc jen v rozmezí stylových mantinelů. Novinka tedy (stejně jako její předchůdkyně) nabízí chytlavou folk metalovou jízdu, občas i v pěkně divokém tempu, kde nechybí široká paleta lidových nástrojů, propracované orchestrace ani mohutné chorály. Jediným novým prvkem tak zůstává již zmíněný hlas Pekka Montina, který se s hlavním křiklounem Petri Lindroosem skvěle doplňuje.
Nahrávku, jejíž název odkazuje na mořskou či oceánskou tématiku, což je společné pojítko všech skladeb, tradičně otvírá intro „Seafarer´s Dream“. To ovšem ve srovnání se svými předchůdci působí až přespříliš obyčejným dojmem. Následující hymna „Rum, Women, Victory“ dá díky svému pekelně rychlému tempu a silně návykové melodii vzpomenout na pecky jako „Two of Spades“ či „God Is Dead“ z předešlých desek. Vhodnější píseň pro natočení klipu kapela vybrat nemohla. Skvěle působí i druhá (tentokrát pro změnu střednětempá) klipovka „Andromeda“. Její dominantou je vokální spolupráce Petriho Lindroose a Pekka Montina. Na kooperaci těchto dvou hlasů stojí i skladba „Run from the Crushing Tide“, která oslní hlavně energií napěchovaným refrénem. Pestrou směsici folkových prvků přináší „Midsummer Magic“. Skladba se z počátku tváří jako klasický americký country song, ale ve finále nabídne i něco z tradiční východoslovanské hudby, to vše samozřejmě v kombinaci s metalem. Zbylé písně (včetně závěrečné devítiminutovky „Cold Northland“) bych označil jako typické Ensiferum, kapela servíruje vše, na co jsme od ní zvyklí. To, že občas zazní melodie, kterou už jsme od finského kvinteta v minulosti slyšeli, bych vůbec neřešil. Vždyť s tímto nešvarem se pánové potýkají už od svých začátků. Na druhou stranu musím zmínit, že na novince nenajdeme ani jeden vyloženě nudný moment. K tomu dopomáhá i přiměřeně zvolená stopáž nahrávky, která je se svými necelými čtyřiačtyřiceti minutami druhým nejkratším počinem v diskografii kapely.
Stručně a jasně by se „Thalassic“ dala označit jako standard. Tedy podařená nahrávka, která chutě skalních fanoušků dosyta uspokojí, přestože nepřináší vůbec nic nového. Po stránce kvality se drží na stejné úrovni jako její dvě předchůdkyně. Ensiferum tak dokazují, že po čtvrtstoletí na scéně nehodlají ustoupit z vydobytých pozic ani o milimetr.
|
