Manic Street Preachers v současnosti odpočívají. Mají na to nárok, třicet let jejich kariéry bylo skutečně hektických. Od divokých glampunkových začátků, kdy o sobě dokonce tvrdili, že jsou noví Rolling Stones, přes temné a depresivní období, spojené se ztrátou kytaristy Richeyho Jamese Edwardse, následný celosvětový úspěch, až po vyrovnanost a jisté zklidnění v poslední dekádě. Manic Street Preachers už jsou dávno legendou, přestože jejich poslední alba jsou spíše neškodná, více rezonující pop rockem než tvrdou alternativou. A legendou je samozřejmě i jejich zpěvák a kytarista James Dean Bradfield. Chlápek, který dnes už nepřipomíná vystajlovaného punkera, řvoucího provokativní slogan „repeat after me… fuck queen and country!“, ale spíše dobráckého strejdu od vedle, usedlého, s pivním bříškem a názory, které už dávno nejsou tak radikální.
Ve své tvorbě už má Bradfield dávno jasno a jeho styl je dobře rozpoznatelný. On je tím hlavním tvůrčím motorem Manic Street Preachers a proto se od světa jeho domovské kapely nijak nelišila ani sólová prvotina „The Great Western“ možná byla popovější a méně alternativní než Manic Street Preachers, ale v roce 2006, kdy vyšla, prožívala zmíněná welšská legenda také popovější období s albem „Lifeblood“. Proto ani Bradfieldova sólová dvojka (pokud nepočítáme sountrack „The Chamber“ z roku 2017) „Even In Exile“ se zas tak moc neliší od poslední produkce Manics. Bradfield je na ní sice sám za sebe, bez Nickyho Wirea a Seana Moorea, ale přece tak blízko světu Manic Street Preachers, jak to jen jde. Možná trochu z opatrnosti, možná kvůli tomu, že tohle je přesně jeho rukopis, který už ani nelze nijak drasticky měnit. Vlastně pro to ani není důvod.
„Even In Exile“ pojal Bradfield jako koncepční dílo o životě chilského básníka, hudebníka a levicového buřiče Víctora Jary, který byl (označený jako komunista) v roce 1973 při pravicovém puči generála Pinocheta mučen a zastřelen v hlavním městě Santiago de Chile a brzy po své smrti se stal symbolem boje za lidská práva v Latinské Americe. K podobným tématům měli Manic Street Preachers vždy blízko, jako nepokrytí levičáci už od úsvitu kariéry poukazovali na zacházení s dělníky v industriálních oblastech Velké Británie a na sociální nespravedlnost. Vykládejte ale o tom někomu z bývalého Východního bloku, který podobnou rétoriku poslouchal část života, avšak na druhou stranu, jejich argumenty a přednes měly vždy svůj půvab. Hlavním filozofem jejich tvorby sice nikdy nebyl Bradfield sám (vždy se prezentoval jako autor hudby), ale tuto roli plnil (po Edwardsově zmizení) především Nicky Wire. Není proto asi náhoda, že textové složky a ideového děje „Even In Exile“ se ujal jeho bratr, welšský básník Patrick Jones.
Hudba samotná, obsažená na „Even In Exile“, zase tak revoluční není. Je to prostě typický Bradfiled, který hned na začátek alba vytáhne údernější song „Recuerda“, v němž už sice není tak provokativní a uvěřitelný jako v dobách „Generation Terrorists“, ale přece jen si pozornost dokáže vynutit. Přiostří kytaru i v „The Boy From The Plantation“, čímž lehce připomene hvězdné chvilky alba „Everything Must Go“ a svou nejtypičtější melodiku. Možná proto byla tahle skladba (jako bezesporu nejvýraznější položka na albu) vybrána jako pilotní singl, lákající na poslech celé desky. Ta však už tak silná jako celek není. Její začátek sice funguje velmi dobře, když obě zmíněné věci přesvědčí vrchovatě a „There`ll Come A War“ zaujme dramatickým pnutím a epicky hraným klavírním doprovodem, ovšem stavba se brzy začne drolit. Trochu dochází nápady a proto po ještě slušné „Seeking The Room With A Three Windows“ nenabídne „Thirty Thousand Milk Bottles“ kromě rozverně znějícího klavíru ze začátku skladby nic stěžejního, zapamatovatelného...
Pozornost se tak kolem poloviny desky začíná definitivně tříštit. Bradfield už nezní tak naléhavě jako na začátku desky a průměrné kompozice „Under The Mimosa Tree“ a „From The Hands Of Violeta“ se dají považovat za odpad z posledních desek Manics. Slušně vyzní svižnější „Without Knowing The End (Joan`s Song)“, kde ke kladům patří dravě zahraná kytara, jež dokáže posluchače vytrhnout z letargie předchozích několika skladeb. Zajímavým kusem je určitě i „La Partida“, jejímž autorem hudby je Víctor Jara, čímž skladba logicky vybočuje z rockového směru alba, přičemž ani při použití typických bradfieldovských prvků nezapře ducha chilského revolucionáře. „The Lost Song“ a „Santiago Sunrise“ se zase vrací k průměru svým ukolébavacím tempem, závěrečná věc má v sobě alespoň více dramatického pnutí, epičnosti a smutku. Tady Bradfiled hraje hodně na city, ovšem ta hra mu nevychází úplně na výbornou.
Pokud budeme „Even In Exile“ srovnávat s alby (i těmi novějšími) Manic Street Preachers, nevyjde z toho nejlépe. Pořád si ale Bradfieldova tvorba zachovává svou úroveň a osobitost, takže ani při menším množství nápadů se o propadák nemůže jednat. „Even In Exile“ lze brát tak, že si James Dean Bradfield pouze vybírá slabší chvilku...
|
