Říct, že Pain Of Salvation byli nejsilnější ve svých začátcích, by bylo nespravedlivé. Jistě, v případě prvních dvou desek „Entropia“ a „One Hour By The Concrete Lake“ přišli s tím, co jim v buducích letech udělalo jméno, ale rozhodně na těchto počinech nevyložili všechny své karty. Byli svérázní a neotřelí, když do původního progresivního metalu roubovali vlivy alternativního rocku devadesátých let, ale byl to teprve začátek. Vrcholu dosáhli se čtvrtým albem „Remedy Lane“, se kterým potvrdili rčení o důležitosti třetí desky. Tento počin sice znamenal úkrok směrem k rockovějšímu pojetí tvorby, ale bylo na něm znát, jak Pain Of Salvation vyspěli a jejich tvorba se stávala čím dál zajímavější. Pak přišel zlom v podobě desek „Be“ a „Scarsick“ a najednou zde stála obyčejnější kapela, koketující s tehdy módním groove/nu-metalovým zvukem. Fanoušci se k ní začali obracet zády a ti skalnější dokonce mumlali něco o zradě původních ideálů. Jenže to byla zase jen další tvář kapely. Navíc taková, která jim přinesla komerční úspěch.
Uvést vše do pořádku se kapela pokusila klidnějšími alby „Road Salt One“ a „Road Salt Two“, ale pravý restart a barvitější projev přinesla až následující „Falling Home“, jemnější kolekce s názvuky folku a akustické alternativy. To už i fanoušci kapely věděli, že progresivně kouzelné a neotesané začátky jsou dávno v tahu. O to milejší jim musela být kolekce „In The Passing Light Of Day“. Ta se pokusila vrátit do míst, kde to Pain Of Salvation slušelo nejvíce, i když mladická energie trochu chyběla, kompozice byly propracované a opět (stejně jako v začátcích) ukázaly obrovský skladatelský talent Davida Gildenlöwa. Dnes už je jasně vidět, že „In The Passing Light Of Day“ se pro Pain Of Salvation po letech tápání stala důležitým milníkem jejich kariéry. Novinka „Panther“ proto byla velice očekávanou nahrávkou, která mohla snažení minulé desky podtrhnout. Nebo také naprosto zhatit. Jenže Gildenlöw je dnes už opatrný a ví, že štěstěna je velice vrtkavá.
Nehraje ale na jistotu. „Panther“ je opět odvážná deska, která rezignuje na jakýkoliv komerční aspekt, na jasnou strukturu skladeb samotných, a spíše se zaměřuje na vlastní muzikantsví, na práci s jednotlivými nástroji a zvukovými efekty. Pro leckoho budou tyto skladby nestravitelným a těžce rozlousknutým oříškem, protože jim chybí přímočarost a jasná konstrukce. To ovšem vyřeší další poslechy. Po nich se hned v otvíráku „Accelerator“ začnou objevovat zajímavé momenty, které posluchače provedou všemi možnými temnými zákoutími hudby, v níž je znatelný odkaz na progresivní formace jako Nevermore, Dream Theater nebo Queensrÿche v jejich experimentálnějších chvilkách, ovšem Gildenlöw jako výhradní autor dodává specifický pocit neuchopitelnosti, složitosti a jisté schizofrenie. Tyto aspekty zcela anulují možnosti křišťálově průzračného zvuku a obalují skladbu spíše hlukovým balastem. Ten je ještě důležitější v následující „Unfuture“. Otevírající zvuk akustické kytary, která může připomenout až countryrockový výlet, ostře utne neotesaný riff, vedoucí skladbu až k pomezí sludge metalu, a Gildenlöwův hlas, plížící se zlomyslně jako jedovatý had, vybuchuje v refrénu, v němž se někde vzadu přece jen krčí sympatické melodie.
Zdánlivě nepochopitelně se pak zpomaluje, špinavý zvuk naboosterovaných kytar mizí někde v dáli a ke slovu se v „Restless Boy“ dostávají spíše syntezátory a Pain Of Salvation sahají ke space rocku sedmdesátých let. Ve "Wait" definitivně ukazují přívětivější tvář a přináší dokonalou symbiózu příjemnného rocku devadesátých let s mírným grungeovým espritem a halucinogenním zvukem syntezátorového mišmaše. V tu chvíli už o rozpolcenosti celého konceptu „Panther“ máte definitivně jasno. Leckdo bude mluvit o roztříštěnosti a nejasné vizi, ovšem to je jen zdánlivý pocit. Jako pojítko se všemi skladbami totiž vine typický Gildenlöwův rukopis a jeho charismatický hlas, který má sice k dokonalosti hodně daleko, ale má v sobě cosi magnetického. Důležitým faktem rovněž je, že deska dokáže gradovat. Od „Keen To A Fault“, využívající atmosféry ranných Deep Purple, vše neomylně směřuje k velkému finále. Jako z jiného světa sice může působit titulní skladba, míchající rapmetalovou část s melacholickými pasážemi, ale vyklidněná „Species“ vrací Pain Of Salvation k progrockovým postupům sedmdesátých let, nad nimiž se v závěrečné části tyčí skoro až grungeové poryvy kytar. Jasným vrcholem alba je závěrečná třináctiminutová suita „Icon“, jedna z nejambicióznějších skladeb, kterou kdy Pain Of Salvation vytvořili. Romantický klavírní úvod násilně zpřetrhá zlověstné elektronické chřestění, po kterém se rozjede dokonalá symbióza kytarových riffů a klidných pasáží, v níž dominuje znovu piáno a Gildenlöwův hlas. Kompozice postupně mohutní, nabývá na síle jako přibližující se bouře a končí skoro až v blasfemickém finále, ve kterém poslední sílu z posluchače vyždímají chaotická kytarová sóla…
Pain Of Salvation jsou znovu silnou kapelou. Dlouhá krize, která se za kapelou táhla jako černý mrak je zažehnána. Minulá „In The Passing Light Of Day“ ukázala, že kapela chytá druhý dech a s „Panther“ tento trend potvrdila. Sice jen těžko bude s touto deskou hledat nové fanoušky, ovšem ty, kteří přísahají na její začátky, s ním dokáže vydatně uspokojit.
|
