Hittman, to je pojem z metalového dávnověku. Kapela o které se myslelo, že už je dávno pohřbená pod vrstvou prachu. První signály, že by se tato americká parta mohla vrátit, spadají do roku 2017, kdy kapela odehrála několik příležitostných vystoupení. Jednalo se však pouze o nostalgické akce, které měly připomenout její staré desky, ale nesymbolizovaly znovunalezenou novou vnitřní jednotu. A víte, jak to s takovými comebacky chodí… Nedá se jim ani za mák věřit, pokud kapela nepředloží relevantní důvod pro svou další existenci. Hittman to ale s tím návratem myslí vážně. Mají dnes novou sestavu, ve které lze najít tři pamětníky starých časů a především mají na kontě novou desku „Destroy All Humans“. Ta je jasným důkazem toho, že tahle kapela se skutečně probrala k životu.
To, že Hittman byli v osmdesátých letech spojeni pupeční šňůrou s počátky newyorských thrashových ikon Anthrax, nemá pro jejich současnou tvorbu už žádnou váhu. V jejich čele sice stále stojí zpěvák Dirk Kennedy, jenž byl frontmanem Anthrax v roce 1981, kdy Scott Ian a spol. ještě nevěděli ani o existenci Neila Turbina, natož Joeyho Belladonny, ale hudba se z původních thrashových začátků už hnula jiným směrem. O thrash metalu se možná ještě dalo hovořit v souvislosti s prvním demem „Metal Sport“ z roku 1985, ovšem už o tři roky starší debutová deska ukazovala jiné ambice kapely. O to více pak dvojka „Vivas Machina“ (která vyšla přímo ve víru grungeové revoluce) kapele, už tak zmáhané měnící se situací v hudebním byznysu, definitivně zlámala vaz. Muzikanti najednou zmizeli ze scény a jméno Hittman bylo uloženo k tvrdému spánku. Vlastně se ani nezdálo, že by někomu chybělo. Ovšem při poslechu „Destroy All Humans“ si člověk řekne, že by to byla trochu škoda.
Novinka je sice staromilskou nahrávkou, která čerpá ze zlatého období heavymetalového či hardrockového stylu, ale důležité na ní je, že nezní zatuchle, že snese (při vědomí toho, že kapela hraje starou hudbu) měřítka současné doby a že Kennedy ukazuje, že byl jako zpěvák trestuhodně dlouhá léta opomíjen. Ani v případě „Destroy All Humans“ se nekoná žádný návrat k původnímu thrash/power metalu, což je od kapely krok sympatický. Nemohla by konkurovat titánům stylu ani mladým vlkům jako Havok, Municipal Waste nebo Suicidal Angels. Hittman proto hrají od srdce svůj mix melodického heavy metalu a ostřejšího hard rocku, což dělá album sympatickým. Nečekejte proto žádné poryvy kytar, ale spíše střednětempou hudbu, která moc dobře ví, co kdysi znamenala Nová vlna britského heavy metalu, ale i hardrockové hnutí osmdesátých let. Velkou devizou je pak samotný Kennedyho zpěv, který má v hrdle dostatek entuziasmu, aby se mohl poměřovat i s takovým Geoffem Tatem, v dobách, kdy stál (pevně v kramflecích) v čele Queensrÿche.
Ostatně vliv této seattleské progresivní legendy je v tvorbě Hittman slyšitelný. Zejména oba pilotní singly „Breathe“ a „The Ledge“ mohou lehce evokovat tvorbu Queensrÿche z doby kolem alba „Empire“. Hittman sice nemají toho skladatelského génia, který vytryskl z lůna Queensrÿche v roce 1990, ale i když jdou nejvíce po stopách Tatea, DeGarma a spol. ve skladbě „Out In The Cold“, nezní to jako vykrádání, ale jen jako sympatická lehká inspirace. Na jiných místech se ale Hittman více noří do heavymetalových vod, což je nejvíce znát v titulní skladbě, která nese lehké vlivy Iron Maiden, ale i v ostřejších věcech „Total Amnesia“ a „Code Of Honour“. Nejambiciózněji se naopak jeví závěrečná, skoro osmiminutová „Love, The Assassin“, v níž lehký úvod přetne kytarový riff a skladba se rozjede pádivým tempem opět proti proudu času ke klasickým deskám Iron Maiden. Hittman tuto skladbu navíc zdobí ornamenty kytarových sól, mezi kterými je prostor pro Kennedyho vokální exhibici.
Tahle pětice natočila sympatickou comebackovou desku. Nijak objevnou, určenou spíše pro kategorii 40+, ale přesto dobře se poslouchající. Může být pro kapelu odrazovým můstkem k druhé etapě jejich existence, která by mohla být rovněž zajímavá. Potvrdit správnost cesty ale budou muset minimálně ještě jednou deskou.
|
