Fanouškovská základna Paradise Lost se začínala štěpit. Vyznavači starých pořádků už definitivně nemohli kapele přijít na jméno, když se seznámili s materiálem na albu „One Second“,ti méně konzervativní album sice přijali, ale řeči o „Icon“ a „Draconian Times“ neutichaly. Změnilo se i osazenstvo koncertů a donedávna ještě vlasatý a vousatý symbol gotického doom metalu Nick Holmes byl najednou mnohými fanynkami považován za nový sexy symbol. Byla to pro Paradise Lost divná doba. Před pár lety se ještě pachtili v anglických klubech a najednou byly jejich singly „Say Just Words“ a „One Second“ v pravidelných rotacích na MTV. Kapela, která dosud jen stoupala, se rozhodla pro další krok. Zájem o ně projevil totiž vydavatelský kolos EMI. Ten si od kapely, opouštějící bezpečný a už poněkud malý přístav Music For Nations, sliboval novou supernovu na rockovém nebi.
Na konci devadesátých let metal (a kytarová hudba vůbec) nebyl v kurzu. Grunge první poloviny odezněl s fatálním výstřelem Kurta Cobaina, kdysi populární death metal zmíral na neschopnosti muzikantů implantovat do zvuku nové prvky, uvnitř doommetalové scény docházelo ke změnám a zdálo se, že to budou právě Paradise Lost, kteří ukáží ostatním kapelám cestu vpřed. Nakonec došlo ke zcela opačnému efektu… Když se na jaře roku 1999 objevily první promofotky kapely, bylo jasné, že návrat k původnímu zvuku se konat nebude. Nejen Nick Holmes, ale i celý zbytek kapely se zbavil bujného vlasového porostu a celkově image (samozřejmě pod taktovkou EMI) nabrala velice moderní směr, ve kterém nejeden z muzikantů vypadal spíše jako člen některého z tehdy populárních boy bandů nebo… Depeche Mode.
Právě na „Host“ se srazil svět Paradise Lost s tehdejší tváří Depeche Mode, kteří už dávno opustili rozjuchané kompozice „Everything Counts“ a na (tenkrát) posledním albu „Ultra“ předvedli mnohem temnější a rockovější tvář. A sám hlavní tvůrce skladeb a zvuku „Host“ Greg Mackintosh přiznával silné ovlivnění touto britskou elektronickou legendou. Proto také „Host“ není metalová či kytarová deska a nakonec není ani rocková. Vadí to však? Pokud „One Second“ rozdělilo tábor kapely ve dví, „Host“ z něho udělal dvě nesmiřitelné poloviny. Tentokrát se ale vše obrátilo proti kapele. Nutno však přiznat, že zcela neoprávněně. „Host“ byl šok, zejména potom, co před vydáním o něm Mackintosh mluvil jako o „desce plné kytar“. Ty totiž ve zvuku alba nejsou vůbec dominantní a pokud se na něm vyskytují, jsou důkladně prohnány přes zvukové mašinky. Prim zde hraje elektronika, klávesy a zcela civilní zpěv Nicka Holmese.
Nejdůležitější na „Host“ je fakt, že obsahuje řadu silných skladeb a ukazuje, při jaké chuti tenkrát Paradise Lost byli. Úvod „So Much Is Lost“ musel i těm otrlejším fanouškům zvednout krevní tlak, ale za jiné výrazové prostředky přece nelze tak silnou skladbu odsoudit. Paradise Lost jdou cestou přístupnější písničkové formy, předkládají neotřelé melodie, jež mají sice naprosto jiný směr než bylo do té doby zvykem, ale i v nich je slyšet typická melodičnost předchozích dvou desek. Možná to kapela přehnala s množstvím zvukových efektů, za které se leckde schová i zajímavější motiv, ale výsledkem je neobyčejně odvážné album. Nemá sice úplné vrcholy jako „One Second“ ve dvou stěžejních hitech, ale o to více drží při sobě a nepůsobí roztříštěným dojmem jako předchůdce. I když, na druhou stranu, ona sevřenost je možná tím největším problémem „Host“…
Deska obsahuje výborné skladby, ale její rozsah, obzvlášť, když se líně převaluje ve středním tempu, nedokáže zcela udržet posluchačovu pozornost po celou dobu. Po úvodní skvělé trojici „So Much Is Lost“, „Nothing Sacred“ a „In All Honesty“ pomalu začne docházet k ukolébávání s dalšími skladbami a posluchač pomalu ztrácí nit. Naštěstí Paradise Lost přijdou s výtečnou „Permanent Solution“ a zejména s „Behind The Grey“ (s geniálním plačtivým úvodem), v nichž se zase vrací forma ze začátku desky. Nejvíce vody rozčeří říznější „Made The Same“, která přece jen dostojí Mackintoshovým slovům o kytarách a může být úlitbou starším fanouškům. „Host“ neobsahuje ani jednu vyloženě slabou skladbu, ale jako celek funguje o něco méně, než když si z něho budete vyzobávat jednotlivé položky. V tu chvíli přijdete totiž na to, že vlastně každá z prezentovaných věcí (možná až na slabší „Deep“ a „Harbour“) je plná výborných nápadů a podivně skličující atmosféry.
Z komerčního hlediska se mělo jednat o definitivní průlom Paradise Lost mezi tehdejší rockovou smetánku, ale nakonec šlo o propadák. Fanoušci, přesvědčeni o tom, že si kapela hraje na Depeche Mode, se otočili zády a dali kapele jasně na srozuměnou, že s tímto materiálem se dostala do slepé uličky. Uvědomili si to i sami Paradise Lost a špatná ekonomická čísla nutila zavést nová opatření. Jisté však je, že s „Host“ se definitivně uzavřel ten úchvatný vývoj, jakým kapela prošla celými devadesátými lety. Paradise Lost se s touto deskou dostali do boduu, ze kterého nikam dál už nemohli...
|
