Přestože se to nečekalo, deska “Hellbound” z roku 2018 měla přece jen co říct, a němečtí Iron Angel se s ní znovu etablovali na scéně. Nebylo to sice bůhvíjaké dílo, ale přece jen ukázalo kapelu jako živý organismus, který sice až po uši vězí v osmdesátých letech, ale i v současnosti dokáže přijít se vcelku obstojným materiálem. “Hellbound” to nenatřelo prvním dvěma deskám “Hellish Crossfire” (1985) a “Winds Of War” (1986), o čemž kapela v náznacích hovořila, ale alespoň se jednalo o energické dílo, plné poctivého metalu, někde na hranici heavy a starého speedu. Dřívější stěžejní nápady zůstaly nepřekonané, ale to lze příčíst faktu, že pamětníkem dob “Hellish Crossfire” a “Winds Of War” je v řadách Iron Angel už jen zpěvák Dirk Schröder, který ani na jedno z legendárních alb nenapsal ani notu. Ovšem díky jeho přítomnosti je zaručena legitimita současné sestavy, kde hlavními autorskými tahouny jsou pro rok 2020 oba kytaristé – Robert Altenbach a nováček Nino Helfrich.
Ti jsou řádně poučeni historií kapely a jejich nové věci návratem do osmdesátých let, čímž byla zachována alespoň stylová kontinuita, když sestava je prakticky jiná. Iron Angel se na novince “Emerald Eyes” drží zuby nehty toho, co vytvořili před pětatřiceti lety a není v jejich zájmu se posunout kupředu ani o píď. Proto se při poslechu tohoto díla ocitáte někde v době, kdy své koketérie s thrashem zkoušeli borci jako Running Wild nebo Helloween, než všem vytřeli zrak Kreator a Destruction. Do jednoho šiku s Kasparekovou a Weikathovou partou tehdy patřili právě Iron Angel, ale na rozdíl od slavnějších souputníků (i když o Running Wild by se rovněž dalo pochybovat…) rezignovali na jakýkoliv vývoj. Proto pokud máte rádi nejtypičtější německý metal poloviny osmdesátých let, bude pro vás “Emerald Eyes” možná dobrou volbou.
Celou deskou se táhne naprosto rutinní přístup k věci a snaha nenaštvat jediného starého fanouška. Ten bude po stránce stylu vrchovatě spokojen. Trochu horší je to se skladatelskou formou. Je to stejné jako u “Hellbound”. Iron Angel předkládají stylově naprosto precizní album, na kterém však chybí výjimečné skladby. Ani o těch na “Emerald Eyes” se nedá říct, že by byly úplně špatné. Nedá se ale o nich říct ani to, že by se jednalo o bůhvíjaké (stylové) hity a už vůbec ne o odvážné kompozice, které by tvorbu kapely posouvaly někam dál. Urputná snaha držet se za každou cenu svého kopyta je dost limituje a svazuje jim křídla. Přestože “Demons”, “Bridges Are Burning”, “Sacred Slaughter” nebo titulní “Emerald Eyes” mohou působit sympatickým dojmem zejména díky zvolenému ostrému tempu, stále jako kdyby ze sebe nemohly setřást odkaz minulosti a posluchač se tak neubrání dojmu, že něco podobného (navíc v nápaditějším balení) už od Iron Angel kdysi slyšel.
Kytary stále řežou poctivé a rychlé riffy, Schröder se bičuje k dobrému výkonu, ale jak album ubíhá, začíná se dostavovat nuda. Iron Angel působí stále víc klišovitě a monotónně, protože na albu NENÍ ani jeden skutečně výrazný refrén, který by posluchače dokázal vytrhnout z letargie. Vlastně se mění jen tempo z rychlého na ultrarychlé, nehraje se na žádná volnější místa (natož balady), až se člověk té proklamované věrnosti poctivému teutonickému metalu trochu pousměje. Naprosto to kapelu zamyká v jejím vlastním světě a brání jí to v nalezení nových příznivců…
Iron Angel stále zápasí s vlastní minulostí, ani s “Emerald Eyes” se jim nepodařilo dosáhnout formy, jakou měli v osmdesátých letech, protože zejména album “Winds Of War” se dá považovat za výjimečné dílo původního německého metalu. Nasazení, instrumentální a vokální formu mají dobrou, ale nová sestava pořád nemůže najít chemii, která kapelu spojovala v osmdesátých letech a proto ani na “Emerald Eyes” nepřichází s tak dobrými skladbami, jako měla kdysi. Pokud vám ale stačí poctivý, staromilský přístup s hrstí klišé, jste u Iron Angel na správné adrese.
|
