Poslední roky byly u Paradise Lost trochu chaotické. Poté, co synthpopovým albem “Host” skoro spáchali komerční sebevraždu a fanoušci je odepisovali, přišli s albem “Believe In Nothing”, které mělo staré ovečky přilákat zpět do stáda. To se až tak úplně nestalo, na albu bylo jasně slyšet, že se kapela nenachází v nejlepší skladatelské kondici. Věci jako “I Am Nothing” nebo “Mouth” sice částečně zafungovaly, ale co to bylo proti tomu, co Paradise Lost představovali v minulosti… Navíc se s nimi rozloučila i vydavatelská firma EMI, které už došlo, že tentokrát vsadila na špatného koně. Po kapele, které se ocitla na dlažbě, sáhlo nezávislé vydavatelství Gun Records, které je ihned vypravilo do studia, kde Paradise Lost strávili celé léto 2002. Stále ještě naplněni frustrací z toho, že jejich ambiciózní plán nevyšel, začali tvořit nový materiál.
Producentské místo obsadili členem kanadské industriální formace Front Line Assembly Rhysem Fulberem, což se ukázala jako dobrý tah. Oproti nevýraznosti “Believe In Nothing” začali Paradise Lost pod jeho dohledem rozkvétat do krásy. Neměli zavřené oči, stále dobře věděli, co se na scéně děje, ovšem tentokrát se chtěli vyvarovat nebezpečných kroků stranou a vsadili na typičtější tvář, dejme tomu z let mezi “Draconian Times” a “One Second”, ovšem zasadili ji do moderního hávu. Lví podíl na tom měl právě Fulber, který v minulosti pracoval například s Fear Factory. S kapelou, prahnoucí stále po elektronických vymoženostech a nově i po špetce moderního industriálního metalu, si dokonale padl do noty. Nenutil ji do remixů, které v minulosti tvořil například pro Mötley Crüe nebo Megadeth, ponechal Paradise Lost jejich výraz, opět zdobený průkopnickou kytarou Grega Mackintoshe a navrch jim vetkl strojově přesnou, až chladnou industriální atmosféru, díky čemuž vzniklo neobyčejné dílo, spojující precizně dva světy. Klasický temně britsky gotický a nový, prosycený takřka až futuristickým zvukem.
Desku překvapivě otevře rammsteinovsky pochodová rytmika úvodní “Isolate”, do které Nick Holmes, který je tamto albu na jasném vrcholu svých sil, sází přesvědčivý text za podpory strohé Mackintoshovy kytary. Ta se ke slovu dostává v singlové “Erased”, kde se Mackintosh po letech experimentů se syntezárory vrací ke svému typickému stylu. Skladba samotná spíše než původní velikány ušlechtilého doom metalu Paradise Lost připomene tehdy moderní styl HIM či Rasmus, ovšem s patřičnou tvrdostí a náladou anglické sychravosti. Velkým zpestřením je vokál Joanny Stevens a pěvecký vklad Lee Doriana z Cathedral. Přestože “Erased” měla být největším hitem alba, najdou se na nahrávce místa ještě zajímavější.
Nejlepší věcí alba je snová “Pray Nightfall”, kde Holmes v refrénu doslova kouzlí se svým hlasem, aby se ve slokách ponořil do jakého šamanského ducha. Je tu samozřejmě nenapodobitelný Mackintosh s novátorskou kytarovou prací, který se skvěle doplňuje s citlivě zaranžovanými klávesami. Ty hrají velmi důležitou roli i v nadmíru vydařených věcech “Mystify” a “No Celebration”. V první jmenované kouzlí v refrénu, čímž dávají skladbě úplně jiný rozměr, než jaký kapela prezentuje ve sloce, ve druhé spíše podbarvují typické mackintoshovské vyhrávky, které kapelu vrací až památným dobám “Draconian Times”, přestože zde prezentovaný výraz i forma jsou modernější. Právě v takových momentech si posluchač uvědomí, že Paradise Lost konečně dosáhli rovnováhy a našli kompromis. Nemusí si nutně hrát na kapelu, kterou nejsou, ale mohou skladbám dát velice moderní výraz bez toho, aby ztratili tradiční tvář.
Díky tomu posluchač odpustí i nevýrazné kousky “Primal”, “Perfect Mask”, či závěrečnou, zbytečně zběsilou “Channel For The Pain”, kde kapela nakoukla až do světa zmetalizovaného hardcoru, což skutečně není její parketa. Na albu je totiž daleko více zajímavějších míst. Kromě zmíněných jsou tu dvě svižnější skladby – titulní “Symbol Of Liofe” a “Self Obssessed”, kde kapela dosahuje jisté hitovosti a silných melodií, a nakonec i experimentálnější “Two Worlds” (s hostujícím Devinem Townsendem), v níž Paradise Lost neohromují ani tak silnou melodií, ale spíše střídáním jemnějších a tvrdých pasáží a elektronických vsuvek. Přestože se nejedná o nejvýraznější položku desky, je pro celkový výraz alba rovněž velice důležitá.
“Symbol Of Life” představuje po umělecké stránce návrat Paradise Lost v plné parádě. Kapela je po nevýrazné “Believe In Nothing” znovu zářivá, plná nápadů a neotřelých melodií, a sami muzikanti se zdají být ve vrcholné formě. Zejména Holmes, který podává nejlepší pěvecký výkon své kariéry. Jeho hlas je přesně mezi obhroublým výrazem z “Icon” a příliš uhlazeným projevem z dob “Host”, navíc je sebejistý a plný nasbíraných zkušeností posledních let. Vše se zdálo být opět mnohem příznivější než před pár lety...
|
