Kdyby otázka zněla, jestli Paradise Lost mohou být ještě někdy tak skvělou kapelou jako v dobách “Icon” a “Draconian Times”, odpověď by byla jednoznačně negativní. Kapela si někdy před patnácti lety mysleia, že se jí povede navázat na nit, kdysi přetrženou výtryskem kreativity a vodopádem experimentů, a proto se na minulém albu “Paradise Lost” skoro až kajícně vrátila ke stylu, který hrávala v polovině devadesátých let. Že už to bylo méně uvěřitelné a celkově plytké, o tom není zapotřebí diskutovat. Chyběl pocit nadšení pro novátorskou práci, vzrušení z netušeného a nakonec chyběly i stěžejní skladby. Nebyla to až tak vina kapely nebo předloženého materiálu, že “Paradise Lost” po stránce prodejní úspěšnosti byla větší tragédie, než všechny tři předchozí desky, ale spíše práce firmy Gun Records, která se ke kapele postavila zády. Nakonec přišla spása v podobě labelu Century Media, který věděl, koho láká do svých sítí a uměl Paradise Lost zajistit odpovídající podmínky.
Doba tehdy velela k všeobecnému revivalu. Ať už sedmdesátých, osmdesátých, ale i devadesátých let. Najednou se na dávné desky nekoukalo jako na přežité artefakty doby, ale spíše jako na starou klasiku. Jakékoliv experimenty se přestávaly trpět. Paradise Lost si na nich už jednou vylámali zuby, ovšem v době, kdy byly výlety za hranice daných žánrů hudby přípustné, takže návrat ke kořenům byl vlastně pochopitelný. Staří fanoušci neskrývali své nadšení, kapela byla spokojena rovněž, přestože její kurážná duše musela ve skrytu trpět. Najednou mluvila o “Icon” opět v superlativech a v rozhovorech zaznívala potřeba oprášit svůj dávný styl. Bylo to sice trochu podivné, ale Paradise Lost to mysleli skutečně vážně.
Veliký nápřah k tomu udělali právě na albu “Paradise Lost” a na dva roky mladším následovníkovi “In Requiem” vše definitivně zpečetili. Nick Holmes dokonce mluvil o nové desce jako o “Icon” pro nové tisíciletí, ovšem to se nenechte zmást. Není jím a být jím ani nemůže. Doba totiž pokročila mnohem víc, než si Paradise Lost v roce 2007 (a vlastně i v dalších letech) byli ochotni přiznat. “In Requiem” z průkopníků křížení gotického metalu a elektroniky udělala oddané dělníky stylu. V dělnické hierarchii sice patřili k těm nejlepším, dalo by se říct i mistrům, ale už nikdy nemohli dosáhnout svého vizionářského postavení. Přitom “In Requiem” je v zásadě výborná deska, lepší než byla její předchůdkyně. Paradise Lost na ní byli najednou ve svém starém stylu jako ryby ve vodě, měli opět tendenci ukázat, že dokáží mistrně zvládat fůzi gotiky a doom metalu, ale všechno bylo už o mnoho méně překvapivé a zářivé.
Pryč byl okamžik, kdy na pulty obchodů dopadlo album “Icon” a najednou z toho bylo velké pozdvižení. Když vyšlo “In Requiem”, nestalo se vůbec nic. Taková deska se od Paradise Lost čekala, přestože kapela byla ve skutečně dobré skladatelské kondici. I když začátek “Never For The Damned” nepatří k tomu, co by posluchače přibylo k zemi a ani “Ash & Debris” není bůhvíjak výstavním kusem, následující “The Enemy” nastoluje jinou ligu. Deska se z doommetalové šedi posune do jasných barev a reminiscence na minulost působí až omračujícím dojmem. Ta forma se pak táhne (tu v lepší, tu v trochu horší podobě) celou deskou.
Mezi nejlepší skladby lze zařadit bezesporu “Praise Lamented Shade”, která odhaluje krásu odkazu “Draconian Times”a tvrdší “Fallen Children”, v níž Paradise Lost nasadí nečekaně rychlé tempo a kde přichází velká chvilka pro Nicka Holmese, jenž se oproti neotesanému stylu z první poloviny devadesátých let rozezpíval a vyrostl ve zdatného pěvce. Výborně působí I “Sedative God”, která dává prostor Gregu Mackintoshovi a jeho klasickým kaskádovitým vyhrávkám. Jedinou věcí, o které se dá říct, že vybočuje ze zažitého stylu, čerpajícího z první poloviny devadesátých let, je závěrečná “Your Own Reality”, která svou náladou (ovšem nikoliv výrazem) směřuje ke kontroverzní době “One Second” a “Host”. I při své kvalitě je ale hrána na jistotu, aby se jí nezalekli fanoušci, léta volající po návratu k temně gotickému metalu.
Ty “In Requiem” dokázalo uspokojit a částečně i nadchnout, jelikož Paradise Lost plně vyslechli jejich prosby po návratu ke starým pořádkům. Ovšem ani v případě “In Requiem” se jim nepovedl na sto procent. Máme tu ale velmi dobrou desku, která ukázala, že ani post-experimentální etapa u Paradise Lost nebude marná, přestože poněkud šablnovitá. Proto pokud bychom hledali dobu, kdy tahle kapela byla skutečně velkou, museli bychom ale jít léta nazpět od téhle desky.
|
