Litovali jste někdy, že Sepultura opustila své undergroundové začátky a v devadesátých letech se vrhla jiným směrem, který vyústil v divošskou etno-metalovou nahrávku „Roots“? Pro fanoušky jejích starých nahrávek zde může být náplast v podobě kapely The Troops Of Doom. Ta nejenže je pojmenována po klasické skladbě a jakémsi prvnm hitu této brazilské legendy z alba „Morbid Visions“, ale navíc ji vede i původní kytarista Sepultury Jairo Guedz. Už kvůli jeho osobě je ta spřízněnost (i stylová) se Sepulturou jasně daná. A to i přesto, že Guedz se Sepulturou nezažil jejich slávu a kapelu opustil v době, kdy opouštěla undegroundové hnutí v Belo Horizonte a chystala se vrthnout do velkého světa. Tam by se ale Guedzovi asi tolik nelíbilo, on je stále věrný kořenům stylu, tomu, jak Sepultura hrála v době, kdy byl jejím členem.
Guedz na pozici sólového kytaristy Sepultury nastoupil v době, když se Max Cavalera rozhodl převzít zpěv a všechny kytarové party už byly nad jeho síly. To se psal rok 1985 a kapela záhy vypustila do světa první EP „Bestial Devastation“, které následoval o rok později regulérní debut „Morbid Visions“. Zde byla právě skladba „Troops Of Doom“, která jako první naznačila, že v Sepultuře skutečně dřímá mnohem větší potenciál než bylo patrné ze sklepní nahrávky „Bestial Devastation“. Guedz ale kapelu brzy a nečekaně opustil. Tenkrát byly v plném proudu přípravy na nahrávání druhé desky „Schizophrenia“. Jeho místo následně za pár dní zaujmul Andreas Kisser a Guedz na pár let zmizel ze scény, aby se v roce 1991 vrátil v řadách kapely The Mist, se kterou vydal dvě alba. Stopu zanechal i na přelomu tisíciletí, kdy posílil řady kapely Eminence, ovšem ani toto angažmá nemělo trvalý charakter a až do loňska bylo kolem Guedzovy osoby ticho.
Vloni Guedz oznámil, že má nový projekt, který postavil se známými osobnostmi brazilské undegroundové scény. Pojmenování The Troops Of Doom se vzhledem ke Guedzové svázanosti se starou Sepulturou jeví vcelku logicky, stejně jako materiál, kterým se tato čtveřice napoprvé prezentuje. Guedz a jeho parta navazují na práci, kterou kdysi kytarista přerušil s bratry Cavalerovými. A je to s ním stejné, jako s comebacky dalších kapel extrémního metalu poloivny osmdesátých, které v poslední době slaví návraty. Ať už to jsou Possessed, švýcarští Messiah (teď se vlastně čeká už jen na Celtic Frost…) a další, i The Troops Of Doom se výrazem vrací do osmdesátých let, nabízí mix thrashe a death metalu s mírnou esencí stařičkého black metalu. A přestože jako u zmíněných formací je i u The Troops Of Doom kladen důraz na současný hutný zvuk, na rozdíl o nich se Guedz a jeho parta nesnaží ze sebe setřást undergroundovou příchuť a nádech rozpálených zkušeben Belo Horizonte.
Co The Troops Of Doom odlišuje od staré Sepultury? Kromě roku vydání a soudobého zvuku prakticky nic. Zpěvák Alex Kafer má možná méně zajímavý hlas než Max Cavalera, ale do hudby, kterou se The Troops Of Doom prezentují, sedí velice dobře. Podobné je to i s předkládaným materiálem. Ten sice posbíral řadu metalových klišé, ale co se týče výrazu a stylovosti, tak tento aspekt až tak nevadí. Možná trochu zamrzí fakt, že nejlepší skladbou na celé šestiskladbové nahrávce je coververze Sepultury „Troops Of Doom“, ovšem ta nad ostatními nevyčnívá zase tak výrazně. Výbornou skladbou je úvodní „Whispering Dead Words“, kde jsou jasně slyšitelné zkušenosti všech zúčastněných muzikantů. Kompozice je výborně postavená, střídá ultrarychlé pasáže s houpavějšími groove tempy, aby skončila u smířlivých tónů akustické kytary. Právě ona nejvíce nabízí pestrost, které se trochu nedostává následujícím tvrdým a pekelně rychlým skladbám„Between The Devil And The Deep Blue Sea“ a „The Confessional“. Mají sice dobré momenty, zejména v Guedzových sólech, ale větší síla se vrací s titulní „The Rise Of Heresy“. I přes zběsilý blackmetalový úvod (je v něm slyšet i fragment podobný úvodu skladby „De Mysteriis Dom Sathanas“ od Mayhem) sází tato skladba spíše na střední tempo, v nichž jsou The Troops Of Doom leckdy přesvědčivější než v těch divočejších.
Přestože Guedzova kapela útočí starými zbraněmi, síla jí nechybí. Jsou dokonce přesvědčivější než poslední alba Maxe (a Igora) Cavalery, je cítit, že hudbu, kterou nabízí, i tak cítí. Pokud bychom Guedzův návrat poměřovali se zmíněnými Possessed nebo Messiah, vyjde z toho možná trošičku hůř, ovšem i jeho comeback je sympatický. Teď je třeba jej potvrdit klasickou debutovou deskou.
|
