Kdeže zlaté časy jsou… Doba, kdy byli Sevendust považováni za dobrou a inspirativní kapelu, která slavila úspěch napříč Spojenými státy (Evropě zůstávalo jejich kouzlo spíše utajené) a sbírali různá ocenění a zlaté desky, je pryč a poslední roky jako kdyby Sevendust žili jen z podstaty. Čert vem to, že tahle kapela nebyla nikdy nijak zvlášť originální, ale po přelomu milenia přece jen uměla napsat dobrou skladbu, ze které sem tam i vykřesala slušný hit. Tehdy se Sevendust trefili do vkusu doby, jejich mix nu-metalu a post-grunge měl své kouzlo. Jenže vše se rychle oposlouchalo, obzvlášt, když Sevendust sjeli do jakéhosi plytkého alternativního metalu, který kořenili těmi nejprovařenějšími postupy moderního hard rocku s melodiemi a lá Nickelback nebo Theory Of A Deadman.
Vše se zlomilo, když se vrátil kytarista Clint Lowery a album „Cold Day Memory“ nenaplnilo ambice do něj vkládané. Postupem se Sevendust stalo, to co třeba kolegům Papa Roach - ztráceli původní energii a když se pokusili vrátit se ke kořenům, vše znělo moc bezpečně a otupěle. Poslední dvě desky „Kill The Flaw“ a „All I See Is War“ jen potvrdily fakt, že je tahle kapela v krizi a už nikdy nenaváže na velmi dobrá díla jako debut nebo „Home“. Sice se sem tam dostavil nějaký hitparádový úspěch, ale ani ten nemohl přehlušit chátrající formu kapely. O odrážení ode dna nakonec není ani novinka „Blood & Stone“, přestože kapela na ní přece jen ukazuje trochu silnější tvář. Ale co si budeme povídat, na vyskakování to není ani tentokrát.
„Blood & Stone“ vlastně pokračuje v trendu, který nastavila alba z poslední desetiletky. Sevendust opět spíše tápou, ale v některých skladbách jako kdyby se možná objevilo světlo na konci tunelu. Kapela si totiž dala nejvíce záležet na své největší bolístce posledních let a to na pomalých skladbách, které tentokrát nezní až tak unyle jako na předchozích deskách. Ba co více, v případě „Feel Like Going On“ se jim dokonce jim dokonce povedlo přinést skutečně kvalitní kompozici, jež má specifickou snovou atmosféru, což je rozhodně k dobru věci. „Nothing Left To See Here Anymore“ si sice vede o něco hůř, ovšem ani zde se ještě nejedná o bůhvíjaký propadák. Bídou zůstává z pomalých věcí nakonec jen „Alone“, která zase zhusta otravuje provařenými post-grungeovými postupy a milionkát slyšenými melodiemi. Je to největší, i když ne úplně jediný přešlap této desky.
Problém je totiž také v tom, že Sevendust ani na „Blood & Stone“ nedokázali přijít s úderným hitem, který by jim vrátil někdejší pozice. Skladby „Blood From A Stone“, „Love“, „Kill Me“ a především „Criminal“ se vyznačují dobrými nápady, které stojí výše nad hlušinou typu úvodní „Dying To Live“, „Desperation“ nebo „Against The World“. Ty jednoznačně ukazují, že Sevendust stále ještě nejsou z nejhoršího venku. Co je ale na celé věci nejhorší, to je závěrečná „The Day I Tried To Live“. Ta kvalitativně stojí nad zbytkem alba, vyčnívá melodiemi, skvělou atmosférou i rozevlátým vokálním projevem Lajona Witherspoona. Smutnou skutečností však je, že právě tuhle skladbu už před čtvrt stoletím napsali Soundgarden pro své album „Superuknown“ a jejím zařazení na „Blood & Stone“ (jako pocta zesnulému Chrisovi Cornellovi) si Sevendust prokázali službu spíše medvědí…
Pro Sevendust může být malou útěchou, že po veskrze průměrných posledních albech nabízí „Blood & Stone“ o trochu lepší materiál, přestože k dokonalosti mu chybí opravdu mnoho. Pokud se na této desce blýská na lepší časy, jsou ty záblesky pořád ještě slabé a ve veliké dálce. Uvidíme, jestli se tahle kapela ještě někdy vzchopí.
|
