Doba přeje návratům a vrací se i jedna z nejúspěšnějších australských kapel všech dob, legendární pětice ze Sydney Midnight Oil. Ta se opatrně na scéně znovu rozkoukává už od roku 2016, ale teprve teď lze její návrat brát jako zcela legitimní. Přichází totiž s novým řadovým albem „The Makarrata Project“, se kterým by ve své nejslavnější sestavě chtěla navázat na neméně slavnou minulost. Je skutečně na co navazovat. Midnight Oil jsou kromě AC/DC a INXS nejúspěšnější australskou kapelou všech dob a zejména v osmdesátých letech dokázali, že v nich třímá velký potenciál, který je dovedl od původních punkrockových odrhovaček až k univerzálnímu rockovému soundu a k milionům prodaných desek. Proto se tento jejich návrat jeví (v době všeobecného revivalu, který trvá už několik let) jako nesmírně logický.
Najde se sice pár fanoušů této legendy, vedené už od poloviny sedmdesátých let zpěvákem Peterm Garrettem, kteří nedají dopustit na její začátky, kdy s alby „Midnight Oil“ a „Head Injuries“ podpořili punkovou revoluci, která tehdy zachvátila britské ostrovy, ale hudba Midnight Oil bude navždy spojována s deskami z osmdesátých let, kdy už byla o něčem jiném. Když v roce 1987 na albu „Diesel And Dust“ doslova explodoval hit „Beds Are Burning“, stala se z této kapely celosvětová senzace. Jízda pokračovala až do alba „Breathe“ z roku 1996, které jako první ukázalo jistou únavu materiálu. Následoval odliv fanoušků, přestože Midnight Oil byli řazeni do tehdy populární škatulky alternativní rock, ale příliš zaváněli duchem osmdesátých let, což se rozhodně nenosilo. Když pak o šest let později vyšla deska „Capricornia“, bylo už po mezinárodním věhlasu, po vysokých prodejích alb, po propagačních koncertech i po kapele samotné. Ohlášený časově neohraničený odpočinek se protáhl až do roku 2016.
Otázkou je, jak moc byl návrat Midnight Oil a jejich nová deska zapotřebí. Zda se tak nestalo pouze z nostalgie a pro to, aby si kapela vydělala na své dávné slávě pár dolarů navíc. Novinka „The Makarrata Project“ je sice ambiciózní, ale i tak v přímé konfrontaci s nejslavnější (a nejlepšími) díly kapely trochu selhává. Trpí především absencí velkého hitu, který by se mohl stát „Beds Are Burning“ nebo „Blue Sky Mine“ dnešních dnů. Rovněž jí neprospívá záplava hostů, rekrutujících se ze širokého stylového spektra australské hudební kultury. Ti materiál ještě více ředí a strhávají pozornost spíše na sebe než na výkon kapely samotné. Projevuje se to v singlových skladbách, kterými je úvodní dvojice „First Nation“ a „Gadigal Land“. Zejména první z nich mohla mít velké ambice, ale doslova ji zabíjí hip hopová část, kterou má na svědomí jistý Tasman Keith, jenž udělá z příjemné rockové skladby moderní mišmaš. „Gadigal Land“ je naproti tomu rozjetý rock n`rollový kousek, jemuž po prvotním nadšení brzy dochází energie, zejména refrén nezafungoval tak, jak by si kapela asi představovala.
Najdou se ale i zajímavá místa. Mezi ně patří citlivá balada „Terror Australia“ (nejvíce korespondující s myšlenkou alba, zabývající se likvidací původního australského obyvatelstva) s hostující mladičkou zpěvačkou Alicí Skye, která zde přebírá vokální party místa Petera Garretta. Celkově je Garrettův projev na desce potlačen na minimum, hlavních vokálních partů se i v ostatních skladbách ujímají hostující vokalisté. To je velice podivné a člověk se jen může domnívat, o čem tohle všechno svědčí… Vydařenými kousky jsou i dvě závěrečné věci. „Wind In My Head“ je klasický kousek z dílny Midnight Oil, v němž nechybí ani silný refrén, přestože druhé „Beds Are Burning" se nekoná. Finální „Uluru Statement From My Heart/Come On Down“ se rozjíždí velice pomalu, na klávesovém podkresu probíhají monology hostujících zpěváků, aby se skladba ve druhé poloivně rozprostřela z atmosférické šíře znovu do písničkové formy s akustickou kytarou, jedoucí svižným tempem opět k podařenému refrénu. To jsou momenty, kde rezonují staří dobří Midnight Oil a dávní fanoušci jimi budou dozajista potěšeni.
Po osmnácti letech by ovšem člověk přece jen čekal víc. Celý spektákl kvůli mnoha hostujícím zpěvákům navíc působí méně důvěryhodně. Kapela sice nabízí pestré album, pohybující se od typických rockových věcí k těm atmosféričtějším a niternějším, ovšem v tomto případě je vše až na hraně roztříštěnosti. Uvidíme, jak si s touto situací Midnight Oil poradí v příštích letech.
|
