Když hairmetalová kapela pochází z Itálie, nemá zrovna ty nejlepší vyhlídky stát se hvězdou na světové scéně. Situace je lepší než v osmdesátých letech, kdy byl tento styl na vrcholu. Tehdy řada světových muzikantů italský trh spíše zesměšňovala (sám Tony Iommi označil velký úspěch alba Black Sabbath „Headless Cross“ na Apeninském poloostrově spíše za Pyrrhovo vítězství), ale přece jen, když posloucháte hair metal, víte, že kapely, které nikdy nepřičihly k odéru z putyk na Sunset Stripu, mohou v sobě mít jen těžko specifický duch dekadence a lákavě nechutného polosvěta. Dnes se hair metal hraje v nejrůznějších koutech světa, ovšem jasné je, že už nikdy tento styl nemůže být tak velkou záležitostí jako v osmdesátých letech. „Tohle je náš život, tohle je Amerika dnešních dnů. Bůh žehnej Americe,“ vykřikoval do kamery kolem poloviny osmdesátých let zpěvák Ratt Stephen Pearcy před jakýmsi nočním klubem, obklopen řadou lepých děv. Jenže časy se změnily a ani tehdy uctívaná a idealizovaná Amerika už dávno není to, co bývala. S tím i hair metal ztrácí pocit uvěřitelnosti. Večírek skončil?
Kapela Desperation Blvd, pocházející právě z Itálie, má ovšem pocit odlišný. Pro ni večírek jede dál a ve svých snech se vidí na podiích Whiskey A Go-Go, Starwood, Roxy nebo Troubadour v dobách největšího rozpuku. „Naše vlivy jsou jasné – Guns N`Roses, Faster Pussycat, L.A. Guns, Bulletboys, Pretty Boy Floyd, L.A. Guns, Bang Tango, Vain, Babylon A.D., Tuff a Dangerous Toys,“ jmenují Italové kapely osmdesátých let a tím jasně definují, oč v jejich tvorbě půjde. Rozhodně nečekejte žádné novum. Zmíněné formace jsou z tvorby Desperation Blvd slyšet, ovšem s tím rozdílem, že Italům chybí jejich dekandentní nádech, pocit uvěřitelnosti a odžití si hollywoodských nocí plných drog a kurev. To je ale vlastně problém řady podobně znějících spolků, které tvoří mladíci, jimž je něco přes dvacet. Chtěli by být jako jejich idoly, ovšem neví, jak moc čas trhl oponou.
Když pojmenujete úvodní skladbu a vlajkovou loď svého debutového EP „November Pain“, kromě drzosti v tom musí být i jednoznačný nedostatek sebereflexe. Desperation Blvd se sice nepokusili o baladu, která by se dala srovnávat s „November Rain“ od Guns N`Roses, spíše vsadili na ostřejší notu, ovšem ten vtípek se míjí účinkem, když se jedná o zcela nenápaditou a klišovitou věc, jenž chce využít hejskovského frázování Mattia Martina (jeden ze šesti zpěváků alba, z nichž každý nazpíval jinou věc), ale ani to nemůže zastřít fakt, že jde o skladbu veskrze průměrnou. Takových je zde mnohem více. Různorodosti nepomůže ani zmíněný fakt, že každou z věcí nazpíval jiný vokalista, když svůj hlas zasadil do bezzubých kompozic, dosahující sotva hranice průměru.
Oslnivý výkon nepřevedl ani nejhvězdnější z celé sestavy, bývalý zpěvák Accept, Bangalore Choir a řady dalších projektů David Reece, jenž spojil své síly s bývalým kytaristou Hardcore Superstar Thomasem Silverem v trochu infantilní věci „North-East Boulevard“, která je však s následující covervezí od Duran Duran „Hold Back The Rain“ (tu nazpíval basista rakouských symphony metalistů Serenity Fabio D`Amore) přece jen nejvýraznějším kouskem. I zde však působí glammetalové poznátko bezpečným a bezzubým dojmem, což je fakt, který dokáže podobně vystajlované nahrávce ublížit vlastně úplně nejvíce. O absenci záblesku originality ani nemluvě…
Desperation Blvd jsou mladá kapela, která může mít lepší chvíle ještě před sebou. Jejich start v podobě tohoto EP není nejšťastnější, protože průměrnost (zde je jistá poobnost s americkými komedianty Steel Panther) čouhá z každé jeho noty, ale nikde není posáno, že tomu musí být tak na věky. Podobný materiál by mohl uspět mezi losangeleskou klubovou scénou někdy v letech 1982 nebo 1983, ale na dnešní dobu je to prostě málo. Prostor pro zlepšení je proto obrovský.
|
