Když ve vaší kapele hrají lidé z Guns N`Roses nebo Hanoi Rocks, je o pozornost rázem postaráno. Newyorská formace The Compulsions kolem frontmana Roba Carlyleho na tom ale popularitu nestaví. Právě vydala třetí desku „Ferocious“ a znovu s ní dokáže nadchnout příznivce klasické amerického hard rocku, který se nebojí vlivu blues, punku, metalu či country. Sám Rob je o kvalitách své kapely plně přesvědčen, což je znát i z následujícího rozhovoru. Navíc je to velmi družný a sympatický člověk, takže celá diskuze s ním byla příjemnou záležitostí. Vysvětlil, proč se v jeho kapele udály v posledních letech změny, s čímž souvisel i odchod kytaristy Richarda Fortuse, který nakonec neměl nic společného s comebackem Guns N`Roses, jehož je Fortus součástí. Ale o tom už více Rob Carlyle...
„The Coolest Band In The World“, to o The Compulsions kdysi napsal magazin Classic Rock. Platí to podle tebe pořád?
Kamaráde, tohle je docela vtipná otázka! Ale abych řekl pravdu, takovými věcmi se moc nezaobírám. Dělám to, co považuju za skvělé a pokud se to ostatním lidem líbí, tak je to super. Ten slogan „coolest band in the world“ napsal asi před dvanácti lety do časopisu Classic Rock uznávaný hudební publicista a fanoušek rock n`rollu Ken McIntyre a je to pro mě stále veliká čest.
V současné době vydáváte album „Ferocious“, po pěti letech od desky „Dirty Fun“. Za tu dobu se změnila sestava kapely. Proč už s tebou nehraje Richard Fortus je asi jasné, když začali znovu fungovat Guns N`Roses, ale proč odešel také Sami Yaffa?
To, proč jsem přestal spolupracovat s Richardem nemá nic společného s comebackem Guns N`Roses. Důvod, proč spolu nepracujeme, je ten, že jsme se i přes maximální úsilí spolu prostě nesešli. Mrzí mě to, protože jsme spolu udělali spoustu skvělé hudby, ale když to pak nefungovalo, tak jsem to vzdal. To bylo v dubnu 2015 a Guns N`Roses oznámili reunion v prosinci nebo v lednu, takže Richardův odchod s tím neměl skutečně nic společného. A co se týče Samiho… Ten se přestěhoval z New Yorku zpět do Evropy a to znemožnilo spolupráci po stránce ekonomické i logistické.
V souvislosti s „Ferocious“ se mluvilo o tom, že The Compulsions kromě tebe tvoří ještě exkytarista Guns N`Roses Ron Bumblefoot Thal, další kytarista Earl Slick, basista z Raging Slab Alec Morton a bubeník z New York Dolls Brian Delaney. Platí tato sestava stále nebo jsi jediným stabilním členem The Compulsions ty?
Já jsem jediný stálý člen The Compulsions. Myslím, že technicky by se dalo říct, že jde o můj sólový projekt. Přestože jsem od začátku chtěl, aby to fungovalo jako regulérní kapela, tak se to zatím ještě nestalo.
Na „Fericious“ hostuje také bubeník Frank Ferrer. Znamená to, že už Axlu Roseovi nevadí, když členové Guns N`Roses hrají v jiných projektech v době, kdy jeho kapela funguje?
Hodně lidí se mě ptá na podobnou otázku. Ale upřímně, já vůbec nevím, jak se k tomu Axl staví.
Pojďme k hudbě, kterou „Fericious“ obsahuje. V čem spatřuješ největší rozdíl mezi novým albem a předchozími dvěma nahrávkami?
Největší rozdíl je v tom, že texty na „Ferocious“ jsou temné a násilné. Na téhle desce je spousta smrti a zkázy – od vrahů, pistolníků až po apokalypsu. Na druhou stranu skladba „Killer In The Woodshed“ je docela zábavná. Napsal jsem už spoustu věcí o sexu, drogách a rock n`rollu a teď si myslím, že přišel čas otevřít další klasické téma, násilí. Psát o vraždách a chaosu.
Velice zajímavý je úvod nové desky, v němž po rock n`rollovém úvodu „Born On A Landfill“ zazní „Band Of Thieves“, která koketuje s odlišným hudebním výrazem. Je ti blízký elektronický rock?
Jasně, samozřejmě. Mám rád různé druhy hudby a rád posouvám hranice rock n`rollu přidáváním nápadů z jiných žánrů a podžánrů. Ale konkrétně skladbu „Band Of Thieves“ ovlivnil film „Mad Max: Fury Road“. Je to o nejlepším dálničním gangu, což je vlastně i inspirace z filmu „The Road Warrior“.
Kromě trochu experimentálních „Band Of Thieves“ a metalovější „Addiction“, mi přijde „Ferocious“ jako optimistické rock n`rollové album. Myslíš, že v době covidové potřebuje svět veselou hudbu víc než kdy jindy?
Je docela sranda, že se na tohle díváš takhle, obzvlášť, když jsem řekl, že tahle deska je plná temnoty. Ale chápu, jak to myslíš. Protože ty skladby mají rock n`rollový groove a to je na nich pozitivní. A pokud tím lidem dokážeme, obzvlášť v dnešní době, nějak pomoct, je to skvělá věc.
Album obsahuje dvě coververze. Proč jste z repertoáru Guns N`Roses vybrali právě méně známou věc „Dust N`Bones“ a nesáhli po větším hitu?
Jeden z důvodů, proč jsme udělali „Dust N`Bones“ byl ten, že nám to doporučil někdo na facebooku. Udělali jsme takový online průzkum, kde jsme požádali lidi, aby nám doporučili nějakou skladbu, kterou by The Compulsions měli udělat a někdo navrhl „Dust N`Bones“. Já měl stejný nápad před lety, ale časem jsem na něj zapomněl. Když se mi to teď připomnělo, řekl jsem si, ano, udělejme to. I když je „Dust N`Bones“ v originálu skvělá věc, v hlavě jsem měl zpomalenou a strašidelnější verzi, o které jsem si myslel, že lépe pomůže ilustrovat strašidelný text.
A co „Dead Flowers“ od Rolling Stones? Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi vaší verzí, originálem od Stones a verzí, jak jí před pětadvaceti lety nahrál Gilby Clarke a Axl Rose?
Abych byl upřímný, tak když jsme „Dead Flowers“ nahrávali, vůbec jsem nemyslel na Gilbyho verzi. Vzpomněl jsem si na ni až před několika týdny. Inspiroval jsem se verzí Stevea Earleho a zejména jeho hlasovým podáním, které je velmi těžké, ale velmi dobře koresponduje s textem, který je krásně hnusný. Myslím, že jsme zvolili dobře tento vokální přístup a vytvořili tím takové místo, kde se potká punk, metal a jižanský rock. Je to místo jako postel, která je přímo stvořená pro nejlepší šukání.
Mohl bys říct, kdy a proč jsi ty začal s rockovou hudbou?
Vyrůstal jsem v sedmdesátých letech a už tehdy jsem hudbu miloval. Začalo to The Monkeys, když mi byly asi tak tři nebo čtyři roky. Pak jsem objevil ve sbírce mého otce The Beatles a dlouho to byla moje hodně oblíbená kapela. Ozvlášť jsem miloval „Sgt. Pepper`s Lonely Hearts Club Band“ a „Abbey Road“. Když jsem trochu povyrostl, začal jsem poslouchat místní rockové stanice WNEW a WPLJ, kde jsem se dostal k velkým umělcům té doby. Aerosmith, AC/DC, Jimi Hendrix, Led Zeppelin, Pink Floyd, The Rolling Stones nebo Van Halen. Když jsem pak viděl Keitha Richardse a Rona Wooda ve filmu „Let`s Spend The Night Together“, hned jsem se chtěl naučit hrát na kytaru.
Jak došlo k tomu, že jsi před patnácti lety postavil kapelu, kde hráli hudebníci z Guns N`Roses a Hanoi Rocks?
Viděl jsem Franka a Richarda hrát v klubech po New Yorku a hned jsem poznal, že to jsou ti nejlepší chlápci. To bylo dlouho předtím než se dali ke Guns N`Roses. Nakonec jsem na ně získal čísla a zavolal jim. Slyšel jsem o Samim, ale v té době jsem o něm a o Hanoi Rocks moc nevěděl. Vlastně to byl Richard, kdo přivedl Samiho, když už jsme spolu hráli.
Jak se dnes díváš na debutové album „Beat The Devil“?
Stále si myslím, že to bylo ohromné album. V té době The Compulsions měli tři EP, které kritici uznávali, ale zdálo se, že ještě není moc lidí, kteří by je pochopili, takže s „Beat The Devil“ jsme jim chtěli ukázat, že bez ohledu na to, co dělají jiné kapely, my to umíme dělat líp. Proto na „Beat The Devil“ uslyšíš tolik různých žánrů. Je tam country, rhythm n`blues, punk, klasický rock, speed metal a další a další. Ale vždy to zní jako The Compulsions.
Podle mě je „Dirty Fun“ lepší nahrávka než „Beat The Devil“. Měla větší úspěch?
Když jsme vydali „Dirty Fun“, spolupracoval jsem s reklamní společností, takže se deska dostala k více lidem. Ale myslím si, že ta alba jakou dobrá obě. Upřímně nevím, jak ti na to správně odpovědět, protože si myslím, že všechna naše alba, včetně EP, tvoří dohromady jednu velkou nahrávku.
Jak vidíš budoucnost rock n`rollu? Přežije rocková hudba i dobu, kdy se nesmí koncertovat a všechny aktivity jsou utlumené na maximum?
To je opravdu dobrá otázka, kamaráde. Doufám, že přežije.
Jak vlastně budeš „Ferocious“ v této době propagovat?
Vydali jsme několik videí a další máme připravená. Už jsme také získali hodně ohlasů z tisku, ještě než „Ferocious“ vyšla. Navíc pracujeme na několika podcastech a připravujeme pár vystoupení. Když by ale lidé chtěli mít skutečně aktuální informace, mohou se připojit k našim stránkám thecompulsionsnyc.com.
Když jste vydávali album „Dirty Fun“, provázel jej slogan: “Move Over Axl! Here Comes Rob Carlyle & The Compulsions!” Dovedeš si představit sám sebe na postu Axla Rose v tak velké kapele jako jsou Guns N`Roses?
Jen pro upřesnění “Move Over Axl! Here Comes Rob Carlyle & The Compulsions!” nebyl reklamní slogan, který provázel „Dirty Fun“, ale byl to nadpis článku na PleaseKillMe.com, který napsala Amy Haben až následující rok. Ale zpět k otázce. The Compulsions by měla být opravdu velká světová kapela a myslím, že máme písničky, které by to mohly dokázat.
|
