Bývalý dlouholetý kytarista Motörhead Phil Campbell se na scéně definitivně etabloval se svým rodinným projektem. Ten zprvu stavěl na tom, že jej vede právě věrný parťák Lemmyho Kilmistera Phil Campbell, tolik spjatý s ostrovní legendou. Při představování Campbellovy hudby se čekalo, že bude mocně navazovat na obří odkaz Motörhead. Zejména proto, že to byl právě Campbell, který byl největší skladatelským tahounem Lemmyho party poté, co už principála decimovaly zdravotní problémy. Jenže nakonec se tato očekávání nenaplnila. A ani samotná Campbellova kytara nekopíruje zvuk dávných hitů „Overkill“, Ace Of Spades“ nebo „Orgasmatron“. Hudebně jsou totiž Phil Campbell And The Bastard Sons mnohem variabilnější a barvitější než zcela uzavřený sound Motörhead, který (i kdyby chtěl) vlastně nikdy už nemohl být jiný.
Nejdůležitější odlišností od zvuku legendárních Britů je fakt, že u Phil Campbell And The Bastard Sons se rezignuje na silnější vlivy blues. Tyhle hudební choutky si tatík Phil odbyl na loňské sólovce „Old Lions Still Roar“ a u kapely, kterou s ním tvoří jeho synové Todd, Tyla a Dane, doplněni zpěvákem Neilem Starrem, opět přeřazuje na vyšší rychlostní stupeň a skladby žene vpřed v ostrém tempu. Nedějí se ani žádné větší změny od alba „The Age Of Absurdity“, protože tahle kapela definovala svou tvář i zvuk už na debutovém EP a na minulé desce je jen rozvinula. Ani tentokrát nepředkládá jednovaječné dvojče minulého počinu, jde výrazově o něco dál, ale ten pokrok je přesně takový, jaký by se od kytaristy Motörhead čekal. Nejdůležitější na této nahrávce totiž není žádná novátorská činnost, ale především energie a skladby samotné.
Proto také úvodní a zároveň titulní skladba „We`re The Bastards“ zní jako výzva a kapelní manifest dohromady. Campbell se svými parťáky na něm vyloží většinu karet a ukáže, co přibližně se v následujících padesáti minutách bude dít. Skladba samotná a především její následovník „Son Of A Gun“ je až k prasknutí napěchovaná energií, kde sice v podhoubí lze slyšet odkaz Motörhead, ale navenek kompozice vybuchují ve stylu moderního hard rocku, který vychází z punku a heavy metalu, ale je poznamenán i vývojem devadesátých let, neboť v tvorbě kapely lze slyšet i vlivy například takových Soundgarden. K těm má nejblíže hlavně „Lie To Me“, kde se neklade důraz na silově výrazný refrén, ale spíše na poryvy kytar a zahuštěnou atmosféru. Ovšem klasičtější tvář kapely má i tentokrát navrch. Zejména v první polovině alba, kde se Campbellovic rodinka jasně profiluje nejen ve „We`re The Bastards“ a „Son Of A Gun“, ale i „Bite My Tongue“ nebo „Animals“.
Vítaným úkrokem stranou jsou pak experimenty s jižanským rockem. Ten se poprvé dostane ke slovu v „Born To Roam“, kde je důležitý vklad foukací harmoniky, jež navodí pravou atmosféru zahulených barů někde na texaském venkově, přestože refrén se blíží spíše ke komerčnějšímu pojetí. Ještě dál v tomto ohledu jde „Desert Song“, což je možná ta nejpestřejší skladba, se kterou Phil Campbell And The Bastard Sons za svou krátkou kariéru přišli. Zde dokázali velmi dobrým způsobem zkombinovat vlivy Lynyrd Skynyrd či dokonce The Allman Brothers Band s poetikou méně divočejších chvilek Motörhead. Jejich typický rukopis je zde také trochu ke slyšení, zejména ve skladbách „Destroyer“, „Hate Machine“ či „Keep Your Jacket On“, celkově ovšem v menší míře, než se dalo čekat. To nejvíce vypovídá o skoro až nečekané pestrosti, jakou deska nabízí.
Jestliže „The Age Of Absurdity“ byla sevřenější věc, která sice nebyla přímým pokračovatelem Motörhead, ale čerpala v mnohém z jeho tvorby, tak „We`re The Bastards“ je o něco barvitější a absorbuje i jiné vlivy a postupy. Nakonec možná nenabídne tolik silných skladeb jako předchůdce, ovšem i tak si Campbell a jeho parta dokáží posluchačovu pozornost udržet a dokladují to, že mají nárok na svou existenci i označení, které stále ponese stále známku Campbellova bývalého působiště.
|
