Dokáže Škwor ještě někdy natočit opravdu dobrou desku, která by mohla stát v jedné linii s jejich (faktickým) debutem „Vyhlašuju boj!“? To je otázka, kterou si klade řada jejich příznivců nejpozději od alba „Drsnej kraj“, kde už bylo jasné, že parta kolem Petra Hrdličky kvalit prvních alb, dejme tomu do „Ameriky“ z roku 2005, ne a ne dosáhnout. To, že Škwor se na každém dalším více přibližovali k mainstreamu, ale i ke klasickému bigbítu české vesnice, nakonec přece jen fanoušci skousli, horší už byl fakt, že jejich desky měly sestupnou tendenci, což vyvrcholilo dvojicí nejhorších nahrávek „Sliby & lži“ a „Hledání iDentity“. Minulá „Uzavřenej kruh“ přece jen otočila kormidlo k lepším zítřkům, přestože se znovu nejednalo o vrcholné dílo tuzemské rockové scény a ani kapely samotné. Pro Škwor ale byl „Uzavřenej kruh“ přelomovou záležitostí.
Naposledy se na něm totiž představil kytarista Leo Holan, jenž byl členem Škworu už od dob thrashových začátků kapely a předtím se vyprofiloval v zapomenuté thrashmetalové kapele Brian (kdo si dnes ještě vzpomene na desku „Čelem ke zdi“?). Holanova hra, v začátcích Škworu docela inovativní, sice držela tvář kapely ještě v metalových vodách, ale nebála se experimentovat s moderními elektronickými prvky, už stejně pozbývala někdejší entuziasmus a nadšení a pro kapelu už nebyla tak zásadní jako kdysi. Náhrada se našla velice brzy, do řad formace nastoupil Martin Volák, spolupracovník Daniela Landy a tentýž muzikant, který se kdysi snažil z čistě thrashového Debustrolu udělat mnohem soudobější a modernější formaci. Bylo jasné, že ve Škworu mu to může slušet (vzhledem k jeho zálibě v elektronických záležitostech a nejrůznějších kytarových efektech) mohem více, než kdysi v Debustrolu.
Jenže co je to platné, že Volák zase předvádí další ze svých typických výkonů, když studnice nápadů u Škworu vyschla a životadárný pramen se nedaří najít ani na novince „Tváře smutnejch hrdinů“. Tápání pokračuje… Není sice tak zle, jako na „Slibech & lžích“ či na „Hledání iDentity“, ale kapela se stále točí v bludném kruhu. Z něho se i možná ona sama bojí vystoupit, protože řada nových fanoušků slyší na stále ty samé a opakující se postupy, na tisíckrát slyšené melodie s novými texty, které samy o sobě nikdy nebyly velkou devizou této pražské party. S „Tvářemi smutnejch hrdinů“ se proto znovu pohybujeme v těžkém průměru, přestože tentokrát kapele nelze upřít snahu zařadit na album více ráznějších a tvrdších věcí, naž tomu bylo v minulosti. Chtěla to jasně deklarovat i pilotním singlem „Už je to tak dávno“. Ten hraje na tvrdší strunu, Volák dodal slušnou kytarovou práci, výsledek je i přesto rozpačitý. Navíc „Už je to tak dávno“ není typickou hitovkou, jako byla například „Křídla“, ale v podstatě jen obyčejnou věcí, dokumentující dnešní stav Škworu.
To je problém celé desky. Ta je sice docela vyrovnaná, ale stojí na opotřebovaných, naprosto běžných a nevýrazných skladbách. Ambice ukáže titulní „Tváře smutnejch hrdinů“, která má sympatické tempo, slušný refrén, ale opět využívá tolik provařených a neškodných postupů, že zůstává pouze u těch ambic. Pokud budeme pátrat po nejlepší a víceméně neotřelé věci, narazíme na jedinou - „Když vlky žene z lesů hlad“. Zde výborně zafunguje práce nového kytaristy s různými efekty v úvodu skladby (sedí to mnohem více než na „Steaku“ od Debustrolu, tedy desce, kterou Volák s mladoboleslavskými thrashery nahrál), ale i temná atmosféra a Hrdličkův zpěv, jenž je zde v nejlepší kondici z celé desky. Ovšem na třináctiskladbovou nálož hudby je to pořád ještě hodně málo.
„Deska vznikala v nové sestavě, v novém studiu a vlastně i v nové době. Tenhle koktejl pak zafungoval úplně přirozeně, a pokud je to vnímáno jako posun, tak jsme neskutečně šťastní! Začít dělat věci trochu jinak jsme měli v hlavách už dlouho,“ zdůrazňovala kapela ve svém prohlášení před vydáním alba. Tím chtěla demonstrovat svůj vývoj a posun, který se nakonec nekoná. „Tváře smutnejch hrdinů“ je i přes tvrdší kabátek některých skladeb jen klasickým albem Škworu v kondici posledních deseti let. Proto album nebude představovat zklamání pro ty, kteří v posledních letech zaplňují haly po celé České republice, ovšem pro ty, kteří marně vyhlížejí další manifest, s nímž se Škwor představili na začátku milénia, to bude opět jen další hřebíček do kapelní rakve.
|
