Ve Whitesnake to vřelo... Jak po letech přiznal David Coverdale, jeho ego letělo prudce vzhůru, když si zvykl, že je v kapele neomezeným šéfem. Neustále se probíraly otázky kolem kytarového postu, kde s Melem Galleyem nepanovala úplná spokojenost, už jen proto, že jeho typicky britský bluesový styl nezapadal do Coverdaleových plánů na dobytí Ameriky. Principál tak poslal nabídku na spolupráci do Holandska, odkud pocházel mladý umělec Adrian Vandenberg, který se právě v Americe dokázal uchytit s debutovým albem svého stejnojmenného projektu. Vandenberg ovšem angažmá ve Whitesnake v roce 1982 odmítl. Kapela tedy nastoupila do studia Musicland v německém Mnichově v sestavě, která odjela turné k “Saints & Sinners”, ovšem atmosféra v ní nepanovala zrovna dobrá.
“Jakmile jsme začali zkoušet a hrát, uvědomil jsem si, že to není ta samá kapela,” přiznal později kytarista Mick Moody, “Mel Galley je velmi dobrý kytarista a zpěvák, ale do kapely nezapadl. Cozy Powell, ač si ho moc vážím, neměl cit pro hudbu Whitesnake a Colin, kterého jsme s Davidem znali ze šedesátých let jako výborného jazzmana a bluesmana, nikdy nebyl basista pro Whitesnake. Kvůli Cozymu vlivu to už teď byl spíš heavy metal, protože on je velmi silový bubeník a nemá cit Iana Paice.” Z tohoto Moodyho vyjádření je naprosto zřetelné, že starým blues/hardrockovým dobách ve Whitesnake už odzvonilo. Album “Slide It In”, které vyšlo na konci ledna 1984, se dá chápat jako startovní výstřel k novým zítřkům, Z Whitesnake se začala stávat stadionová kapela a jeden ze symbolů pop metalu osmdesátých let. Zapomeňte tedy prakticky na vše, co do té doby kapela vydala, “Slide It In” byla její nová tvář, která se přizpůsobila tehdejší době, aniž by popírala podstatu kapely jako takové.
Když deska vyšla, narazila na protichůdné reakce. Byla jí vyčítána přílišná orientace na americký trh, ovšem ani tak nikdo nemohl zpochybnit skutečnost, že album bylo až po okraj napěchované skvělými skladbami. Ty už nadobro vystoupily z bluesového teritoria, ale nabídly posluchačům novou tvář, zbavenou poněkud zastaralého zvuku “Saints & Sinners”, Jestliže předchozí desce byla vyčítána jistá únava a slabší kompozice, u “Slide It In” je slyšet pravý opak. Whitesnake působí jako polití živou vodou, Coverdale podává jeden z nejlepších výkonů své kariéry a předkládá desítku naprosto svěžích a konpozičně dokonalých skladeb, které znovu jménu skupiny dávají patřičný lesk.
S obměnou sestavy se změnil i kompoziční přístup. Coverdale hlídal stále více výsledek skladeb a byl v drtivé většině sám jejich hlavním autorem. Micky Moody přispěl jen drobným vkladem do singlové “Slow An` Easy” a Mel Galley byl sice připuštěn ke komponování poloviny alba, ovšem za ostřížího dohledu zpěváka. Ten už měl jasnou vizi, navíc se spojil americkou vydavatelskou firmou Geffen, která od něho chtěla album modernější. než byly předchozí kusy. A to také dostala. Tak svižné, takřka už popmetalové skladby jako “Guilty Of Love”, “All Or Nothing”, “Standing In The Shadow”, “Give Me More Time” nebo titulní “Slide It In” byly od Whitesnake naprosto nečekané, vonící novotou a touhou po zámořském úspěchu. Toho se nakonec kapele dostalo, přestože deska musela vyjít ve dvou odlišných verzích. V původní evropské (které se budeme dále věnovat) a o dva a půl měsíce později v pozměněné americké.
Dramaturg vsadil na otvírák v podobě střednětempé skladby “Gambler”, která ještě ukazuje minulé období s bluesovým aspektem a je to vlastně jediná skladba, která nese větší otisk kláves Jona Lorda. Ve zbytku skladeb už nejsou tak důležité a kapela se mnohem více orientuje na kytarový zvuk a svižné tempo. To rozčísne hned následující, titulní “Slide It In”, v níž Whitesnake definují svou tvorbu jako stadionový rock. Štavnaté kytarové riffy, výtečný Coverdaleův zpěv, příjemně rychle tempo, vonící už zcela nepokrytě zaoceánskou scénou a výrazné zpěvné refrény, to jsou ingredience, podle kterých kapela namíchala následující “Standing In The Shadow” a “Give Me More Time”. Ty přejdou ke dvěma největším hitům desky, polobaladické “Love Ain`t No Stranger” a stadionové “Slow An` Easy”, ve které pozvolný klávesový úvod a lá Foreigner střídá slide kytara dominující sloce, aby po ní vybuchl obrovskou silou úderný refrén. Právě tato skladba byla jako stvořená pro vkus americké mládeže, která si ji oblíbila a dokázala ji dostat i do singlového žebříčku. Přestože druhá polovina alba obsahuje dva poněkud méně výrazné kousky, ohlížející se za předchozí tvorbou (“Spit It Out” a “Hungry For Love”), jsou zde znovu takřka geniálně napsané skladby “All Or Nothing” a “Guilty Of Love”, jež v nejlepším slova smyslu definují lahůdkový hard rock poloviny osmdesátých let.
“Vždycky jsme si myslel, že David Coverdale je skvělý zpěvák, ale že má jen průměrnou kapelu,” řekl na zpěvákův účet guru americké rockové scény a manažer vydavatelského labelu Geffen, John Kalodner. Byl to on, kdo se nejvíce zasadil o úspěch Whitesnake na americkém trhu, což se (jak je podle vyjádření zřejmé) neobešlo bez personálních změn. Kalodner měl zájem o Coverdalea, ovšem o zbytek Whitesnake (ač to může být krajně nespravedlivé k takovým muzikantům jako byli Jon Lord a Cozy Powell) nestál, a proto bylo nutné udělat radikální řez. První za oběť padl kytarista Micky Moody, který si navíc poranil ruku a nemohl s kapelou vyjet na koncerty. Nahradil jej mladý střelec John Sykes, jenž předtím musel sledovat, jak se Thin Lizzy, kam nastoupil teprve před nedávnem, potápí do drogového a alkoholového bahna. Nevydržel ani basista Colin Hodgkinson, místo kterého se do sestavy vrátil Neil Murray. Jak Sykes, tak Murray byli nakonec vyzváni, aby pro americké vydání “Slide It In” přetočili party svých předchůdců. Zmizel i Jon Lord, který před ústrky nového managementu dal přednost comebacku Deep Purple a dveře se zabouchly i za Melem Galleyem a na Coverdaleovu dávnou nabídku nakonec kývl Adrian Vandenberg. Mnohem úspěšnější fáze života Whitesnake tak mohla začít...
|
