Pokud to před pěti lety, když vyšlo album „Dirty Fun“, vypadalo, že The Compulsions jsou právoplatnou kapelou, kterou tvoří frontman Rob Carlyle, kytarista Guns N`Roses Richard Fortus, jeho kolega z téže kapely bubeník Frank Ferrer a bývalý basista Hanoi Rocks Sami Yaffa, je dnes všechno jinak. Dnes lze říct, že tento projekt je jen one man band a tvoří jej výhradně Carlyle. Přestože mezi muzikanty, kteří se podíleli na aktuální nahrávce „Ferocious“ lze zaregistrovat Ferrera, definitivně ze sestavy zmizel Fortus a nakonec se Carlyle musí obejít i bez Samiho Yaffy, který opustil New York a zamířil zpět do Evropy, kde je součástí sólové kapely bývalého spoluhráče z Hanoi Rocks, zpěváka Michaela Monroea. Carlyle ale situaci vyřešil skutečně šalamounsky...
Fortus se naplno věnuje dlouhému comebackovému tažení Guns N`Roses a tak jeho místo zastoupili dva stejně renomovaní hráči, bývalý člen Guns N`Roses Ron „Bumblefoot“ Thal a bývalý spolupracovník Davida Bowieho, Johna Lennona a někdejší člen kapely Little Caesar Earl Slick. To je kytarová sekce k pohledání, kterou doplňuje neméně slovutná rytmika v podobě basisty Aleca Mortona z Raging Slab a Briana Delaneyho, jenž byl členem kultovních New York Dolls v jejich finální fázi. Tedy znovu sestava, která má (alespoň papírově) řádně nabito a kvůli které „Ferocious“ nemůže být špatnou deskou. To, že se jedná o naprosto utajenou nahrávku, kterou Carlyle vydává pouze vlastním nákladem a ani na sociálních sítích není nijak zvlášť viditelná, je věc druhá.
Pokud čekáte pokračování předchozí kolekce „Dirty Fun“, budete pravděpodobně překvapeni. „Ferocious“ je z trochu jiného těsta, přestože výměna sestavy na její celkové vyznění neměla příliš velký vliv. „Dirty Fun“ byla jasně rock n`rollovou nahrávkou, která se opírala o osmdesátá léta a o to, co se v té době dělo v Los Angeles, „Ferocious“ má totožný základ, výrazově je však mnohem barvitější a bere si inspiraci i z jiných sfér rockové hudby. Není tak třeskutě rock n`rollová, využívá jak bluesových nálad, tak i výletů do elektronických zákoutí, čímž může evokovat pozdější tvorbu Marilyna Mansona. Jeho nihilistický škleb je zde slyšet jen v náznacích, ale přesto tam pocitově tento umělec prostě je. Proto úvod alba působí tolik protikladně - otvírák „Born On A Landfill“ je bluesem načichlá rocková věc, rozjíždějící desku spíše poklidným tempem, na které navazuje tvrdší a temnější „Band Of Thieves“, v níž lze vystopovat prvky industriálního rocku.
„Po textové stránce je to hodně temná deska,“ tvrdí v rozhovoru Rob Carlyle, ovšem pocitové vyznění „Ferocious“ mluví trochu jinou řečí. Carlylemu se podařil najít kontrast mezi vážnými tématy, které zpracovává v textech a hudební složkou, která leckdy působí až uvolněným dojmem. Jako příklad stojí „Dirtbag Blues“ nebo „Funk #666“, což jsou věci, navazující na sólovou práci původního kytaristy Guns N`Roses Izzyho Stradlina či jeho nástupce Gilbyho Clarkea. Carlyle nekopíruje jejich styl, ale je jasně znát, že jeho rukopis pochází ze stejných inspiračních vzorů u starých Rolling Stones, punkových tatíků Ramones a klasických amerických písničkářů, majících v krvi poctivý blues. Spolu s personální stránkou The Compulsions to však není jediná spojnice s Guns N`Roses. „Ferocious“ totiž nabídne i dvě coververze, které si člověk vybaví v souvislosti s losangeleskou legendou. Je zde skladba „Dust And Bones“, (původně pocházející z prvního dílu gunnerské „Use Your Illusion“), zbavená původního patosu a bombastičnosti GN`R, čímž ale utrpělo i její kouzlo, a pak je tu také stařičká „Dead Flowers“ z repertoáru Rolling Stones, která je ovšem nejvíce zpopularizovaná coby duet Gilbyho Clarkea a Axla Rose pro Clarkeovu sólovou prvotinu „Pawnshop Guitars“. Na rozdíl od „Dust And Bones“ zní však „Dead Flowers“ přesvědčivěji a dá se dokonce říct, že lépe než stonesovský originál.
Proto i přes pár nedostatků lze brát „Ferocious“ jako velmi dobrou rockovou nahrávku, nepostrádající hitový aspekt a řádnou dávku osobitosti. Carlyle s ní vykročil trochu jiným směrem, ale bez toho, aby popíral původní tvorbu a základ, na kterém The Compulsions v minulosti stavěli. Jako kdyby s touto deskou stál na rozcestí, odkud se může vydat libovolným směrem. Vrátit se k předchozí tvorbě by ale byla škoda, ač kvalitní, už by mu mnoho prostoru pro další manévrování nenabízela.
|
