Když budete dlouhá léta a usilovně zásobovat hudební scénu alby, která ponesou natolik typický rukopis, aby bylo jasné, o koho se jedná, nahraná v patřičné technické kvalitě a s příslušnou energií a zápalem, může se stát, že o vás dřív nebo později začnou média mluvit jako o klasicích a pilířích žánru. A paradoxně ani ta alba nemusí být úplně světoborná, někdy prostě stačí, když si držíte nespornou kvalitu a je na vás spoleh. Jednak v tom, že nabídnete přesně to, co se od vás čeká, jednak v tom, že určitou laťku kvality nikdy nepodlezete a jednak v tom, že ze svého stylu prostě neuhnete. Power metaloví veteráni Iron Savior, kteří v letošním roce oslaví čtvrtstoletí na scéně, jsou přesně z tohoto ranku kapel, u kterých spolehlivě víte, jaká jejich další deska bude.
Což potvrzuje i jejich aktuální novinka „Skycrest“. Která nepřekvapí (i když…), ale rozhodně potěší. Tím, jak spolehlivě odsýpá od začátku do konce, tím, že Iron Savior stále neztrácí energii a říz, tím, že melodický základ, na kterém už takovou dobu staví, dokáží opracovávat pořád dokola s dostatečnou šikovností, abyste netrpěli pocitem, že se jejich autorská nit někde zacyklila a už se z kruhu nevymotá, byť u řady skladeb bych hru na to, na které album patří, patrně vzdal. Výborné muzikantské výkony, díky velmi akční rytmice nažhavené tempo, nevyčerpatelná riffová přestřelka a nápaditá kytarová sóla, velice sympaticky naostřený Sielckův hlas, parádní spolupráce se vzdušnými sbory ve zpěvných refrénech a samozřejmě ostrý zvuk z principálovy dílny. A paradoxem se nakonec stane skutečnost, že ačkoliv je tvorba Iron Savior s optimismem trvale spojována, největší peckou se stane skladba „End Of The Rainbow“, ve které pozitivismus v refrénu září ještě o ždibec víc, než obvykle. Ve spojení s následnou klidnou a nostalgickou baladou „Erase Your Pain“ s výborným vokálním příspěvek basáka Jana-Sörena Eckerta je tohle moment, který sice úplně nevybočí z obvyklých kolejí, ale rozhodně ten nezaměnitelný a echt-tradiční výraz Iron Savior příjemně přibarví. Obzvlášť, když v samotném finále kapela přihodí ještě největší buchar alba, našlápnutou „Ode To Brave“, ve které pěsti poletí k obloze úplně automaticky.
Piet Sielck kdesi zmiňoval, že v téhle nelehké době měl snahu napsat optimistický a povznášející materiál. Povedlo se. Ne, že by snad v minulosti z Iron Savior padala nějaká depresivní či temná díla, ale pokud na Pieta doléhala „tíha doby“, vyrovnal se s ní velmi statečně a na desce žádná taková zátěž (ty drobné atmosférické vklady spíš pomáhají, než že by měnily charakter alba) není patrná. Prostě když se daří, tak se daří.
|
