Epizoda se zpěvákem Patem Bridgesem, který v roce 1993 měl v řadách Warrant nahradit Janiho Lanea, vyšuměla do ztracena. Navíc kapela byla bez kontraktu a sužovaly jí vnitřní spory. Ve hře samozřejmě byl Laneův návrat, protože ani jemu se nepodařila rozjet sólová kariéra, ale proti tomu byl zejména bubeník Steven Sweet, někdejší Laneův spoluhráč z kapely Plain Jane. Nakonec to byl právě Sweet, který si vytáhl černého Petra a musel se z kapely poroučet. Dveře za sebou zavřel i kytarista Joey Allen, který se podle vlastních slov nedokázal smířit s myšlenkou, že se bude s hraním zase muset vrátit do klubů a raději si našel civilní zaměstnání u společnosti Microsoft. Jednu chvíli tak byli členy Warrant pouze kytarista Eric Turner a basista Jerry Dixon, až nakonec přišla nabídka od nezávislé firmy CMC International na vydání další desky, ovšem s tím, že ji nazpívá Jani Lane. To byl start k další etapě kariéry, která definitivně pozbyla glammetalového pozlátka a zavedla Warrant na zbytek devadesátých let do zatím neprobádaných území.
Bylo však nutné vyřešit personální stránku. Rozuzlení přišlo v podobě dvou bývalých členů americko-německých Kingdom Come. Sestavu Warrant posílil kytarista Rick Steier a bubeník James Kottak. Ti do kapely přišli právě v době, kdy se původní trojice ve studiu mořila s materiálem na čtvrtou desku „Ultraphobic“. „Pro Ricka Steiera asi neexistuje lepší kapela, než jsou Warrant,“ řekl k tehdy nové sestavě Steierův někdejší spoluhráč z Kingdom Come, zpěvák Lenny Wolf, „protože v žádné jiné kapele se nepije tak, jak to dokáže i on.“ Steier sám byl očividně s novým angažmá spokojen, jelikož se ihned po svém nástupu opřel do nového repertoáru a nakonec se stal spoluautorem u bezmála poloviny skladeb. Překvapující je, že spolu s Warrant se zavřel do studia také producent Beau Hill, zodpovědný za úspěch prvních dvou desek, a i jeho otisk nese několik skladeb. Laneův autorský monopol byl tedy zlomen, byť v historickém kontextu zní „Ultraphobic“ spíše jako jeho pozdní sólová tvorba.
S Hillem na producentské stoličce by se jako nejvíce logický jevil návrat k formě a znění prvních dvou alb, ovšem Warrant na „Ultraphobic“ předvedli krok naprosto opačným směrem. Jestliže na „Dog Eat Dog“ byly ještě jasně slyšitelné známky původní hairmetalové bezstarostnosti, na „Ultraphobic“ jsou už zcela potlačeny a jediné, co tuto desku pojí s minulostí kapely, jsou typické laneovské melodie. I ty jsou však v menšině. Tím však nelze říct, že by „Ultraphobic“ byla špatná deska. Právě naopak. Je to zejména Janiho rukopis a jeho práce (přestože netypická) s melodiemi, která z této nahrávky dělají znovu výtečnou desku, přestože až po okraj přetéká manýry alternativního rocku, nádechem grunge a nakonec i experimenty se elektronikou. To ale není na škodu věci a ukazuje to, jak velkým umělcem a autorem Lane ve své plodné fázi života byl. I když fanoušci „Ultraphobic“ vůbec nepochopili., ve zkoušce časem deska obstála a je dnes je umělecky hodnotnější než například mnohokrát úspěšnější a citovanější debut „Dirty Rotten Filthy Stinking Rich“.
Hned na začátku roku 1995 vtrhl do éteru singl „Family Picnic“ a pamětníci dob „Cherry Pie“ se nestačili divit. Jsou tohle skutečně Warrant? Skladba je natlakovaná seattleským soundem, modulovaným Laneho vokálem, disharmonickými melodiemi, ze kterých vystupuje nervní refrén a burcováním proti týrání dětí. Vzhledem ke kontextu doby se sice jednalo o taktně zvolený singl, ovšem jeho efekt byl zcela opačný, protože jím kapela proti sobě popudila i zbytky původních fanoušků. Nutno však přiznat, že „Family Picnic“ jde v duchu experimentů a hledání nové (možná době poplatné) tváře nejdál ze všech skladeb na desce. Najdou se tu i podobě laděné věci jako „Live Inside Of You“, „Crawl Space“ či zuřivá „Ride #2“, pošlihávající až po industriálních vsuvkách, ale každá z těchto netypických kompozic má svou nepopiratelnou kvalitu, přestože vrcholy desky lze spatřovat jinde. Nepatří mezi ně ani úvodní dvojice „Undertow“ a „Followed“, jejich hlavní funkce byla fanoušky připravit na to, co se na albu bude odehrávat, protože to nejlepší se děje ve chvílích, kdy Warrant uberou nohu z plynu a vrhnou se do víru melancholie, čímž získávají ještě alternativnější nádech.
Přestože jasnou jedničkou desky je balada „High“, jakási teskná vzpomínka na někdejší hit „Heaven“, ve chvílích, kdy si Jani Lane začne pohrávat s melodiemi a náladami v „Sum Of One“ a „Chameleon“ (škoda jen těch zbytečných symfonických manýrů), dostavují se pocity naprostého uspokojení z předkládaného materiálu. Stejně působivá je i titulní věc, která i přes vyčítaný nirvanovský úvod je vedená (jako skutečně jedna z mála) v typickém warrantovském duchu přelomu osmdesátých a devadesátých let a nabídne mnohem prosluněnější náladu než většina zbylých věcí. Jaksi mimo celé dění stojí závěrečná akustická balada „Stronger Now“, v níž se po hudební stránce Lane vyznává ze své lásky k The Beatles. Tato skladba byla na desku zařazena až na poslední chvíli a funguje jako jakýsi bonus po zhruba minutě ticha. Není to však náhoda, protože „Stronger Now“ je vlastně jedinou ukázkou toho, jak měla znít Janiho sólová tvorba, když Warrant po albu „Dog Eat Dog“ opustil. Je také možná paradoxem, že „Stronger Now“ dosáhla největšího úspěchu, když ji do vysílání alespoň na krátký čas zařadila i MTV, která se už k hairmetalovým kapelám v té době chovala naprosto macešsky.
Ani tento drobný úspěch „Stronger Now“ neodvrátil Warrant od dalšího komerčního pádu. „Ultraphobic“ u fanoušků propadla na celé čáře a nakonec se nedostala ani do hitparád. Pro kapelu, kterou tehdy stíhala jedna rána za druhou, to byla další studená sprcha, přestože znovu předložila výtečné album, které jen mírně zaostává za předchozími dvěma počiny. Na této desce lze ocenit jak novátorský přístup, neboť skloubila typický rukopis se soudobými postupy, tak i kvalitu skladeb samotných. Přesto však kapela musela začít řešit další problémy. Znovu s bubenickým postem.
|
