Rok 2076. Dystopický svět plný chaosu je přinucený k poslušnému pořádku pomocí strojů, které vytvořil člověk. Nastolený systém vyhodnotil lidské pokolení jako zastaralé, ale nepočítá s lidskou touhou po vlastní existenci, vymanění se ze spárů totalitního způsobu života a po změně v infrastruktuře celé společnosti. Tito lidé na okraji tvoří frakce a udržují chaos a záměrně tím narušují stabilitu systému. Nemůže být totiž nic silnějšího, než je vůle existovat…
Předchozí odstavec není ztracená synopse nedokončeného románu pánů Asimova nebo Orwella, ale parafrázovaný příběh Burtona C. Bella, rámující album „Obsolete“. To se stalo důstojným nástupcem staršího „Demanufacture“ a pokračuje v koncepční práci zásadního konfliktu člověka a stroje. Poprvé se do tvůrčího procesu na desce naplno zapojil basák Christian Olde Wolbers a společně se stále výraznějším zásahem Rhyse Fulbera vytvořila celá skvadra nejkomplexnější, nejkreativnější a nejúspěšnější studiové album v celé své historii.
„Obsolete“ zastihlo Fear Factory v nejsilnější sestavě a v nebývalé skladatelské a hráčské pohodě. Koncept nasekané strojové rytmiky, masivních riffů a melodických pasáží se od „Demanufacture“ ještě prohloubil. Dino Cazares zde poprvé sáhnul po své sedmistrunné kytaře a riffy v písních dostaly hutnější a zlověstnější charakter. Hned úvodní dvojice „Shock“ a „Edgecrusher“ je toho zdárným příkladem. Posunula se i práce se samply, hned ve druhé zmiňované skladbě vhodným způsobem doplňuje kytarový masiv host DJ Zodiac se svým scratchováním. Písně nepolevují, utahují šrouby a často se krásně otevřou nějakým melodickým místem v podobě vyhrávky („Descent“) nebo refrénu („Securitron“).
Na „Obsolete“ se kapele vyplatil suverénní přístup, který si vyžaduje ohýbání zajetých mustrů a nekompromisní tah na branku díky drtivé instrumentální složce. Vše je podřízeno konceptu alba, a právě proto se závěr desky nese ve vyloženě melancholickém duchu. Co krásně načal singl „Resurrection“ s dokonale hitovým refrénem, to podtrhla závěrečná emotivní „Timelessness“. „Obsolete“ se však paradoxně stalo nejúspěšnějším albem díky bonusovému tracku – cover „Cars“ od Garyho Numana (který se postaral i o mluvené slovo v titulní skladbě) kapele naplno rozkopnul dveře do mainstreamu. Následovala zlatá deska a koncertování vedle Slayer nebo Rammstein.
Zatímco „Demanufacture“ vydláždilo kapele vlastní cestu, „Obsolete“ jde ještě dále, rozvinuje pevný základ a atakuje příčky nejvyšší. Na rozdíl od svého staršího bratříčka je totiž rafinovanější a pestřejší. Rychlost, tvrdost, melodičnost a ozvláštnění zaběhlého receptu a nastolených trademarků je tady v dokonalé harmonii. Fear Factory na vrcholu.
|
