Když tvoříte kompozice, ze kterých je patrné, že vám je velmi blízká tvorba Iron Maiden, a když máte zpěváka, který bez násilného napodobování svou prací s hlasem docela intenzivně evokuje Bruce Dickinsona, jak asi může vaše hudba znít? Hláškám o klonu této britské legendy se nejspíš nevyhnete, ale portugalští Attick Deamons oproti všemožným revivalům mají tu výhodu, že dělají svoji vlastní muziku a i přes zcela hmatatelnou inspiraci zní velice uvěřitelně, v takovém tom optimistickém duchu „kdyby Iron Maiden (potažmo britská vlna heavy metalu) nikdy nebyli, mohli bychom s touhle muzikou přijít my“.
Jenže v době, kdy Attick Demons vypouštěli do světa své debutové demo, měli už Iron Maiden na kontě svou první nahrávku s Blazem Bayleym, takže to nejzásadnější v žánru už bylo dávno objevené a zahrané. Navíc v tomto období nepůsobil v Attick Deamons ještě žádný člen z aktuální sestavy. Ta se začala rodit až na přelomu tisíciletí – tehdy přišlo na svět eponymní EP, na kterém se již podíleli současní tahouni kapely - kytarista a klávesák Nuno Martins a zpěvák Artur Almeida, s jehož hlasem snad ani nešlo dělat jinou muziku. Trvalo však dalších jedenáct let, než se Attick Demons podařilo vydat první řadovou desku. A to, že rychlost je pro kapelu důležitá v jejich skladbách, nikoliv však při vydání desek, potvrzuje fakt, že od té doby uběhlo dalších devět let a diskografie Attick Demons se rozšířila na pouhé tři položky.
Tím posledním je vloni vydané album s poetickým názvem „Daytime Stories…Nightmare Tales“, na kterém kapela do puntíku naplňuje body, jimiž se zaštiťuje ve svém životopise – síla, melodie, rychlost a skutečný duch metalu osmdesátých let. Jelikož Attick Demons umí obratně zacházet s přímočarostí i výpravností, je deska dostatečně pestrá. Jelikož je na míle daleko cítit, že to kapelu baví, naplňuje a umí hrát, má tahle deska maximálně svěží náboj a energii. Ačkoliv jde o x-krát použitou skladatelskou matrici, nemáte pocit, že by šlo o zbytečnou desku. A neboť Attick Demons umí napsat velice chytlavé a výrazné motivy, pár skladeb vám celkem snadno uvízne v paměti, ať už je to svižná „Make Of Choice“ s živým riffem a jasným sloganem, finální klokotavě šlapavá „Running“, v duchu názvu alba krásně výpravná „O Condestavel“ s folkovým nádechem, umocněným zpěvem v portugalštině, či pestrá „Renegade“, dokonale proplétající epičnost a metalovou přímočarost.
Jasně, nic nového pod sluncem. Ale Attick Demons to už objevené zpracovávají velmi obratným způsobem. Díky tomu, že v lyrické složce se kapela občas pouští do témat úzce spjatých s portugalskou historií, věřím tomu, že ve své domovině musí být velmi populární. Pro zbytek světa to asi nebude úplně ten nejzásadnější argument, ale i velmi schopně uchopený a zpracovaný odkaz NWOBHM by mohl být důvodem k prozkoumání tohoto vydařeného alba.
|
