Je otázka, kdo vlastně The Dead Daisies jsou... Stále více totiž připomínají projekt australského milionáře Davida Lowyho, který kolem sebe střídá muzikanty jak na běžícím pásu a díky svým podnikatelským aktivitám a tučným kontům si může dovolit i ty největší hvězdy rockové historie. The Dead Daisies, přestože se tak v minulých letech prezentovali, dnes už pravděpodobně nejsou regulérní kapela, ale jen parta nájemných muzikantů, uprostřed kterých stojí Lowy se svou šekovou knížkou. Navíc se zdá, že právě Lowy nemá na znění kapely až tak velký vliv, jak to vypadalo v minulosti a znění The Dead Daisies se mění podle toho, kdo právě stojí po jeho boku. Vezměme to popořadě...
Debut byl jiskrnou blues/hardrockovou záležitostí, kde zazářil především zpěvák Jon Stevens a The Dead Daisies se (ještě prosti velkých rockových jmen) prezentovali jako nadějná kapela, která má v zásobě několik slušných hitů. Ne náhodou je debut pro některé fanoušky nejlepší deskou, kterou Lowy vypustil do světa. Vrcholu se však The Dead Daisies dočkali v roce 2015, kdy vyšel počin "Revolución", ovšem to už byla naprosto jiná kapela. Ze sestavy z dob debutu zbyl jen Lowy, jenž se obklopil slavnými muzikanty - společost mu dělali zpěvák John Corabi (ex-Mötley Crüe), dvojice z Guns N`Roses Dizzy Reed (klávesy) a Richard Fortus (kytara) nebo baskytarový světoběžník Marco Mendoza. Jenže tato sestava, ač se zdála být v podstatě nedostižná, nevydržela. Ba co více, nezbyl z ní kámen na kameni, když před dvěma lety nepochopitelně z kapely vylétl i John Corabi, který se zdál být ideálním a charismatickým frontmanem. Ovšem jeho náhrada je také z kategorie těžké váhy. Lowy pro současnost ulovil další obrovskou legendu Glenna Hughese, kdysi dávno člena Deep Purple, později i Black Sabbath a dlouhá léta umělce na vlastní noze.
Ten, jak se od něho očekává, předkládá opět nejkvalitnější možnou práci, jelikož po zbavení se drogové a alkoholové závislosti doslova povstal jako Fénix z popela a dnes je bezesporu nejlépe působícím a nejvitálnějším umělcem staré gardy ze začátku sedmdesátých let, kdy se psala hardrocková historie. Je to právě Hughes, který je hlavním tahounem alba "Holy Ground" a to je možná největší problém této (jinak v podstatě dokonalé) hardrockové desky. S Hughesovým příchodem se naplno ukázalo, že The Dead Daisies je kapela bez ucelené tváře, protože její předák David Lowy je vlastně jen hráčem do počtu ve vleku slavnějších kolegů. Když na "Revolución" kapele umělecky vládli John Corabi a dvojice Dizzy Reed - Richard Fortus, zněla kapela jako mix alternativnější tváře Mötley Crüe a Guns N`Roses z dob "Use Your Illusion", po příchodu kytaristy Douga Aldricha se začal projevovat sound soudobějších Whitesnake a tentokrát se "Holy Ground" tváří víceméně jako Hughesova sólovka nebo odvázanější a přímočaře hardrockovější poloha Hughesovy daší party Black Country Communion.
Čistě formálně je "Holy Ground" výborná deska, která splňuje ty nejpřísnější parametry hardrockového stylu. Hughes opět podává svůj špičkový výkon, na který jsou jeho fanoušci za řadu posledních let zvyklí, kytarista Doug Aldrich už dávno patří ke stylové špičce a o bubenickém střelci Deenu Castronovovi (ten sice album nahrál, ale v době jeho vydání už přepustil své místo Tommymu Clufetosovi z doprovodné kapely Ozzyho Osbournea) se snad ani není třeba bavit. Dohromady celá tato čtveřice (s Lowym spíše jako mecenášem a manažerem v zádech) je ostřílená parta starých mazáků, kteří přesně ví, jak má znít poctivá hardrocková práce a podle toho také konají. Ovšem s tím, že Hughesův vliv je natolik dominantní, že se vlastně ani nejedná o album The Dead Daisies.
Na albu se jen těžko hledá slabé místo. Ať už je o razantní vpád do celé kolekce "Holy Ground (Shake The Memory)" a "Like No Other (Bassline)" nebo o výrazně klidnější "My Fate", vždy se narazí na prvotřídní hardrockovou práci, kde se kromě radosti ze společného hraní ale projevuje také rutinní přístup a nechuť zaexperimentovat podobným směrem, jako na druhé kapelní nahrávce "Revolución". Není to sice úplná slabina, protože skladby typu úderných "Saving Grace" či "Righteous Days" či volnějších, možná až nostalgicky pojatých "Far Away" a "Come Alive", kde se vliv Hughesovy minulosti i současné práce projevuje pravděpodobně nejvíce, jsou zkrátka moderní hardrockové hymny, které zaručují, že toto album bude stát výše než předchozí "Make Some Noise" a zejména lehce průměrná "Burn It Down". Z tohoto hlediska se angažmá Glenna Hughese jeví jako ta nejlepší možná volba, přestože ani s ním si kapela úplně přesvědčivě nedokázala poradit s coververzí klasiky "30 Days In The Hole" od britských veteránů Humble Pie, která je tou největší pihou na kráse celé této desky.
The Dead Daisies jako kdyby chytali druhý dech. Tato skutečnost je však vykoupena ještě větší ztrátou identity, než tomu bylo po výtečném bezejmenném debutu, který lze vlastně brát jako jedinou skutečnou a naprosto poctivou desku této formace. Ovšem pokud bychom hledali na začátku letošního roku album, které bude naplňovat precizní hardrockovou práci, bude "Holy Ground" pravou volbou.
|
