Během karanténních časů se s coverovými alby roztrhl pytel. Umělci se zrovna nehrnou do autorských děl s vědomím, že je nebudou moci propagovat na pódiích a snaží se udržet v povědomí veřejnosti alespoň tímto způsobem. Otázka je, zda to takový velikán jako někdejší zpěvák Van Halen a Montrose a dlouhá léta úspěšný sólový umělec Sammy Hagar má zapotřebí. Sammy tvrdí, že jej k tomu vedla pouze čistá láska k muzice, když si chtěl zpříjemnit dlouhé chvíle, které musí trávit mimo koncertní pódia i svou restauraci Cabo Wabo. Tomu se věřit dá, protože Hagar skutečně už není závislý na množství prodaných nahrávek, ani na úspěšných koncertních taženích. A místo v historii rockové hudby má už dávno jisté a nedotknutelné.
A tak dal dohromady své spoluhráče z posledních let, kytaristu Vica Johnsona, bubeníka Jasona Bonhama (syna slovutného Johna Bonhama z Led Zeppelin) a dlouholetého spoluhráče z Van Halen basistu Michaela Anthonyho a na dálku s nimi začal natáčet skladby, které už dávno patří do zlatého fondu rockové hudby. Skutečnost, že se pánové během nahrávání nemohli sejít na jednom místě, dokumentuje řada videí na youtube, kde Hagar a jeho spoluhráči natáčí prezentované skladby odděleně (ponejvíce ve svých domech nebo domácích studiích). Tyto snímky ale ukazují, že všichni čtyři pánové zažili během nahrávání skutečně zábavné chvilky. Navíc videa ukazují, jak je samotné natáčení bavilo a že album „Lockdown 2020“ není jen křečovitým dílem, vydaným proto, aby vůbec něco vyšlo, ale albem, které vycházelo z jejich uměleckých srdcí.
Výběr skladeb je trochu zvláštní, ale s Hagarovým vysvětlením, že se jedná o skladby důležité pro něho a jeho spoluhráče, tak je vlastně logický. Kupodivu se sáhlo do repertoáru Van Halen, se kterými se Hagar ani Anthony nerozešli úplně v dobrém (vše vyřešila těžká nemoc Eddieho Van Halena, během jeho posledních chvil došlo ke smíření všech muzikantů). Hagar, Johnson, Bonham a Anthony si od Van Halen vypůjčili hned tři věci. Pochopitelně se nevybíralo z časů Davida Lee Rotha, sáhlo se do alb „5150“, „F.U.C.K.“ a „Balance“, přičemž zejména v drtivé riffovce „Don`t Tell Me (What Love Can Do)“ je slyšet, že Hagar neztratil nic ze svého hlasového rejstříku, i fakt, že Johnson dokáže precizně a s patřičným feelingem přehrát party nebohého Eddieho Van Halena. Právě proto „Don`t Tell Me (What Love Can Do)" je vrcholem celé kolekce a to i přes to, že ostatní skladby za ní příliš nezaostávají.
Velmi důležitá je úvodní „Funky Feng Shui“, což je sice pouze minutu a půl dlouhá záležitost a jediná původní skladba, kam se však muzikantům podařilo napěchovat obrovské množství energie, jako kdyby se pustili do rozjetého studiového jamu. Velice silně kapela zní ve „Won`t Get Fooled Again“ od The Who,v „Three Little Birds“ z repertoáru Boba Marleyho nebo v „Keep-A-Knockin`“, kdysi jasné tutovce od Little Richarda. Hagar a jeho The Circle tyto skladby přehrávají s lehkostí a nadšením, což z nich dělá velice dobře poslouchatelná díla i v tomto trochu odlidštěném podání. Jestli právě tyto věci zvládá čtveřice muzikantů s prstem v nose, najdou se místa, kde přece jen chybí atmosféra společně sdílených prostor studia a tomu všudypřítomná energie. Jde především o „Whole Lotta Rosie“ od AC/DC, které Hagar a jeho parta nedokázali vštípit tolik potřebné energie jako kdysi Bon Scott a bratři Youngové. The Circle nakonec nestačili ani „Heroes“ od Davida Bowieho, kde zase chybí mrazivá atmosféra originálu.
V případě „Lockdown 2020“ nemusíme vůbec mluvit o kvalitě muzikantů samotných, ta už je léta daná. Album nemůže být špatným dílem, když totiž spojíte hudební a pěvecké výkony (velký kus práce, co se týče vokálu, odvedl i Michael Anthony) se skladbami, jejichž kvalitu rovněž dávno prověřil čas, vyjde z toho opravdu dobrá kolekce. Je radost ji poslouchat, ovšem jestli její trvanlivost přesáhne hranice karanténních opatření, to je otázka. V tu chvíli, až se svět vrátí do normálu (stane-li se to vůbec někdy), bude jako sůl zapotřebí silná autorská deska.
|
