Co mají dělat muzikanti, když jejich kapela už několik let mlčí? Zajisté, postavit si novou partu. Přesně pro to se rozhodli služebně mladší členové britských progrockových průkopníků Yes, mající tu smůlu, že do této legendy nastoupili ve chvíli, kdy už se chystala k odpočinku. I když jsou zpěvák Jon Davison, basista Billy Sherwood a koneckonců i koncertní bubeník Jay Schellen stále členy Yes, předák této party kytarista Steve Howe se věnuje své vlastní kariéře a nechává kapelu tak trochu u ledu. O rozpadu se nedá mluvit, soudě podle posledních zpráv z tábora Howea existují plány na společnou práci, ale přece jen od vydání poslední desky „Heaven & Earth“ uběhne letos sedm let a vyhlídky na další album jsou poněkud mlhavé.
Kapelu spolu dali dohromady členové Yes, tím je v podstatě řečeno, jak deska bude znít. Stín, který vrhá jejich stará tvorba a zejména alba „Close To The Edge“, „Tormato“ a zejména megaslavná „90125“, je natolik velký, že z něho nejde ani po takové době vykročit. Na druhou stranu by to byla hloupost, když se u debutového alba chlubíte nálepkou „Yes members“, tak posluchači hned vědí, co čekat a uštědřit jim zklamání by mohlo být pro kapelu fatální. Hned od počátku bylo jasné, že Arc Of Life budou hrát progresivní rock a to i proto, že kromě členů Yes je tvoří ještě kytarista Jimmy Haun (ex-Circa) a klávesista Dave Kerzner (Sound Of Contact), což jsou v progresivním ranku rovněž protřelí harcovníci. A navíc, debutové album Arc Of Life vydává společnost Frontiers Music, kde se nějaké stylové veletoče a přešlapy prostě netolerují.
To, že by Arc Of Life měli stejný vliv jako kdysi Yes nebo se jim podařilo natočit album takového významu jako „90125“, je čistá utopie. Dnešní doba sice legendám a progrocku přeje, ovšem tento styl už byl dávno vyhnán na periferii masového zájmu a dnes se podobné desky, jako je tato, vydávají zejména pro fanoušky, kteří se v daném stylu precizně orientují a vědí, jak má správná progrocková deska znít. A vědí to i Arc Of Life a podle toho (a svých zkušeností) také svůj debut natočili. Ten žije z dob nejslavnější éry Yes a přestože se snaží znít místy i moderně, nemůže ze sebe setřást patinu sedmdesátých a osmdesátých let. I když nesnese srovnání s vrcholovými alby této legendy, obsahuje několik míst, kde rezonují silné okamžiky. Velice pozitivním překvapením je zpěv Jona Davisona, který rozeznívá úvodní skladbu „Life Has A Way“ v podobném duchu, jako to dělával Jon Anderson v památných dobách Yes. A je to právě „Life Has A Way“ a trochu futuristicky znějící „Talking With Siri“, jež nejvíce odkazují na starou tvorbu Yes.
Přestože i ostatní skladby nesou řadu styčných znaků s touto legendou, přece jen se snaží vyloupnout z jejich skořápky a implantovat trochu jiných postupů. Nejdále v tomto ohledu jdou „You Make It Real“ a „I Want To Know You Better“, což jsou skladby, které mají jednodušší, písničkovější formu a blíží se spíše poprockovému zvuku osmdesátých let. Co se týče holých kompozic, Arc Of Life jdou spíše dál proti proudu času, „The Magic Of It All“ létá v povětří se sedmdesátkovými draky a „Just A Sight“ neklade meze instrumentálním exhibicím, v nichž se prezentuje zejména kytarista Jimmy Haun, jenž svádí pomyslné souboje s rytmickými vložkami Billyho Sherwooda, podobně jako to kdysi dělali Steve Howe a zesnulý Chris Squire. Je to právě „Just A Sight“, která bude u starých fanoušků Yes vyvolávat nejpříjemnější pocity, protože zde Arc Of Life dosahují vrcholu jak po kompoziční, tak instrumentální stránce.
Jako náplast na chybějící novou desku Yes může debut Arc Of Life zafungovat takřka dokonale. Když vezmeme fakt, že poslední dvě alba Yes (obě už bez Jona Andersona) nesplnila vysoká očekávání, jsou Arc Of Life docela dobrým překvapením. Revoluce s nimi nepřišla žádná, ale daří se jim ducha dávných dob vyvolávat se slušným potenciálem.
|
